Článek
Kancelář už zela prázdnotou, jen tlumené vrnění klimatizace narušovalo ticho. Vypnula jsem monitor, protáhla si ztuhlá záda a s úlevou si uvědomila, že dnešní šichta konečně skončila. Už jsem se viděla doma, v pohodlném křesle s knížkou a sklenkou vína.
„Ještě moment, slečno Nováková,“ ozval se za mnou hluboký hlas, který mi okamžitě rozechvěl žaludek. Byl to on, náš šéf, pan Dvořák. Stál ve dveřích, jeho silueta se rýsovala proti tlumenému světlu z chodby. Vždycky mě přitahoval, ta jeho autorita, sebejistota, charisma… a ten lehce rebelsky rozepnutý knoflíček u košile.
„Pane Dvořáku? Něco se děje?“ zeptala jsem se, snažíc se, aby můj hlas zněl profesionálně.
„Jen jsem si zapomněl v kanceláři jeden důležitý dokument,“ odpověděl a pomalu se ke mně blížil. „A všiml jsem si, že ještě pracujete. Jste neuvěřitelně pracovitá, slečno Nováková. Opravdu si toho cením.“
Jeho slova mi zalichotila, ale zároveň mě znejistila. Jeho pohled byl intenzivní, téměř hmatatelný. Cítila jsem, jak se mi rozpalují tváře.
„Děkuji, pane Dvořáku,“ zamumlala jsem a sklopila zrak.
„Nemusíte mi říkat pane Dvořáku,“ řekl a zastavil se těsně přede mnou. „Můžete mi říkat třeba… Petře.“
Petře. To oslovení mi znělo v uších jako sladká hudba. Nikdy předtím mi tak neřekl.
„Petře,“ zopakovala jsem tiše.
„A vy mi budete říkat…“ přerušil mě, jeho ruka se dotkla mého ramene a jemně ho stiskla. „…jak chcete.“
Jeho dotek mě projel jako elektrický proud. Nikdy jsem si nemyslela, že by se mezi námi mohlo něco stát. Byl to můj šéf, autorita, nedotknutelný. Ale teď, v té prázdné kanceláři, v tom tlumeném světle, jsem cítila, jak se všechny hranice rozplývají.
„Co… co chcete, Petře?“ zeptala jsem se, můj hlas se chvěl.
„Chci…“ zašeptal a sklonil se ke mně. Jeho dech mi šimral krk. „Chci vám poděkovat za vaši práci.“
„A jak mi chcete poděkovat?“ zeptala jsem se, můj hlas byl sotva slyšitelný.
„Třeba… takhle,“ zašeptal a jeho tvář se přiblížila k mé.
Jeho blízkost mě omámila. Cítila jsem, jak se mi rozpaluje celé tělo, jak se mi podlamují kolena. Jeho ruka mi zajela do vlasů a jemně je pohladila. Zapomněla jsem na práci, na pravidla, na všechno. Existoval jen on, jeho dech, jeho doteky.
„Petře…“ vydechla jsem.
Zapomněla jsem na čas, na místo, na všechno. Byla jsem jen já a on, naše těla spojená v tiché touze.
Když se konečně odtáhl, díval se mi do očí s takovou intenzitou, že jsem se musela odvrátit.
„Musím jít,“ zašeptal a pustil mě. „Mám ještě hodně práce.“
„Já… já taky,“ zamumlala jsem a snažila se uklidnit svůj rozbouřený dech.
„Dobrou noc, slečno Nováková,“ řekl a otočil se k odchodu.
„Dobrou noc, Petře,“ odpověděla jsem a sledovala, jak mizí za dveřmi.
Zůstala jsem stát v prázdné kanceláři, s roztřesenýma nohama a bušícím srdcem. Co se to právě stalo? Byl to sen? Nebo realita?
Vzala jsem si kabelku a pomalu se vydala k východu. V hlavě mi zněla jeho slova: „Můžete mi říkat… jak chcete.“
Jak mu budu říkat? To ještě nevím. Ale vím jistě, že na tenhle večer nikdy nezapomenu.
