Článek
Už na letišti jsem zjistila, že moje orientační smysly jsou na úrovni zlaté rybičky v akváriu. Několikrát jsem obkroužila stejný sloup s nápisem „Odlety“, než jsem konečně našla tu správnou bránu. Samozřejmě, že zrovna tam stála fronta delší než na banány za totáče. A co je nejlepší, vedle mě se usadil pán, který si zřejmě spletl letadlo s operou a celou dobu si prozpěvoval árie. Jeho hlasivky byly sice obdivuhodné, ale můj sluch už tolik ne.
V letadle to bylo o něco klidnější, tedy až na paní za mnou, která se bála turbulence tak moc, že při každém sebemenším zatřesení letadla vykřikla, jako by jí někdo šlápl na kuří oko. Já, statečná cestovatelka sólistka, jsem se snažila tvářit, že to se mnou ani nehne, ale vnitřně jsem si pro jistotu kontrolovala, jestli mám správně zapnutý pás.
Po příletu na mě čekalo další dobrodružství – hledání autobusu do mého hotelu. Místní jazyk zněl asi jako když kočky perou prádlo, takže jsem se spoléhala na univerzální jazyk ukazování. Po několika minutách marného gestikulování na řidiče, který vypadal, že nerozumí ani obrázkovému slovníku, se mě ujala starší paní s úsměvem od ucha k uchu a posunkovou řečí mi vysvětlila, kam mám jít. Ukázalo se, že její posunky byly mnohem srozumitelnější než můj pokus o místní výslovnost.
Hotel vypadal zvenku docela sympaticky, ale můj pokoj? No, řekněme, že to byl takový návrat do studentských let, akorát s menším množstvím nepořádku a větším množstvím podezřelých skvrn na koberci. Výhled z okna na rušnou ulici znamenal, že jsem si o klidném spánku mohla nechat jen zdát. Ale co, hlavně že jsem měla vlastní koupelnu, i když sprchový závěs páchl trochu jako zatuchlá ponožka.
První večer jsem se odhodlala vyrazit na večeři do místní restaurace. Vstoupila jsem dovnitř s odhodláním světoběžnice, ale okamžitě jsem se cítila jako páté kolo u vozu. Všude kolem seděly skupiny přátel, páry držící se za ruce a rodiny s hlučnými dětmi. Já a můj prázdný stůl jsme působili trochu… osaměle. Objednala jsem si jídlo, jehož název zněl exoticky, ale na talíři se objevil cosi, co připomínalo gumovou podrážku s rajčatovou omáčkou. Statečně jsem se snažila tvářit, že si pochutnávám, zatímco jsem nenápadně krmila místní kočku pod stolem.
Druhý den jsem se konečně dostala na pláž. Slunce svítilo, moře šumělo, prostě idylka z katalogu cestovní kanceláře. Rozložila jsem si ručník, natřela se opalovacím krémem a s blaženým úsměvem jsem si otevřela knihu. Asi po pěti minutách klidu se vedle mě usadil pán v titěrných plavkách, který se rozhodl, že mi bude vyprávět svůj životní příběh. Jeho monolog neměl konce a já jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že o klidném čtení si můžu nechat zdát. Večer jsem se rozhodla prozkoumat místní trh. Byl plný barevných stánků, vůní koření a křiklavých prodavačů. Nadšeně jsem si prohlížela suvenýry, když jsem narazila na stánek s ručně vyráběnými šperky. Jeden náhrdelník se mi moc líbil, tak jsem se zeptala na cenu. Prodavač na mě vychrlil sumu v místní měně, která mi zněla jako astronomické číslo. Vzhledem k tomu, že moje znalosti místních číslovek byly nulové, usoudila jsem, že bude lepší se raději usmát a jít dál. O pár stánků dál jsem si koupila magnetku na ledničku za cenu, za kterou bych si doma pořídila menší auto. No co, zážitky jsou k nezaplacení, že?
Během svého sólo dobrodružství jsem zažila spoustu dalších „vtipných“ situací. Ztratila jsem se v uličkách starého města a skončila na soukromé zahradě s rozzuřeným psem. Pokusila jsem se objednat si kávu a místo toho jsem dostala talíř s olivami. Na výletě lodí jsem zjistila, že mám mořskou nemoc, o které jsem do té doby neměla ani tušení. Ale víte co? Navzdory všem těmto patáliím jsem se vlastně skvěle bavila. Možná to bylo tím, že jsem neměla nikoho, na koho bych se mohla zlobit, když se něco pokazilo. Možná to bylo tím, že jsem byla nucena vystoupit ze své komfortní zóny a spoléhat se sama na sebe. Možná to bylo tím, že tyhle malé katastrofy se časem proměnily v humorné historky, které budu vyprávět ještě dlouho.
A víte, co jsem si z téhle sólo dovolené odnesla? Kromě pár suvenýrů předražených jako luxusní kabelky, jsem si odnesla i pocit, že jsem to zvládla. Že i když jsem se občas cítila ztracená, osamělá nebo jsem si objednala něco úplně jiného, než jsem chtěla, přežila jsem to. A dokonce jsem se u toho i zasmála.
Takže příště? Možná zase sólo. Protože jak se říká, nejlepší cestovní společník jste vy sami. A když už nic jiného, alespoň vám nikdo nebude krást ty sušenky.
