Článek
Padá tma, a já už zase cítím tu únavu, co se mi plazí pod kůží. Tři směny. Ranní, odpolední, noční. Nekonečný kolotoč, který se točí, aniž by se ptal, jestli ještě můžu. Doma, místo klidu a podpory, jen slyším výčitky. Nemám čas. Na děti, na partnera, na běžný život. Jako bych si to vybrala. Jako bych nechtěla sedět s nimi u večeře, číst pohádky před spaním, nebo se jen tak dívat na film. Ale práce volá. A účty taky.
Vstanu, když ještě všichni spí. Tichounce se proplížím kuchyní, abych nikoho nevzbudila. Udělám si kafe, a zatímco se snažím probudit, už plánuju den. Co musím stihnout, než půjdu na dvanáct hodin do fabriky? Vyvenčit psa, nachystat dětem snídani, zkontrolovat úkoly. Je to jako hrát Tetris s časem, jenže kostičky se hromadí a já nemám, kam je dát. Každé ráno je to závod, který nemůžu prohrát. V práci jsem pak jen stroj. Soustředím se na úkol, na tempo linky, na to, abych neudělala chybu. Mozek jede na autopilota, tělo bolí, ale musím. Kolegové, ti to chápou. Většina z nás žije podobný život. Smějou se vtipům, co ani nejsou vtipné, jen abychom si udrželi aspoň kousek lidskosti.
Jsme taková zvláštní rodina, co se potkává jen pár hodin denně, ale rozumíme si bez slov. Když se po ranní vrátím, doma už je rušno. Děti ze školy, partner po svém dvanáctihodinovém dni. Snažím se úsmívat, ale moje oči už vidí jen postel. „Mami, zahraješ si se mnou?“ „Potřebuju pomoct s matikou!“ V jejich hlase je touha, ale v mém těle už není energie. Vysvětlím, že musím jít spát, a vidím v jejich tvářích zklamání. To je ta nejhorší daň.
Odpolední směna je zase jiná kapitola. Ráno se snažím dohnat, co se dá. Nákup, úklid, vaření. Pak rychlá sprcha, a zase. Na zastávku, do autobusu, do fabriky. Děti ze školy přijdou do prázdného bytu, nebo jen s tátou, který je taky unavený. Večeře beze mě. Pohádka beze mě. Ty momenty, které pro ně znamenají svět, mi proklouzávají mezi prsty. A já to vím. Cítím to.
Noci jsou nejtvrdší. Když všichni spí, já jedu do práce. Prázdné ulice, ticho. Továrna hučí, světla jsou ostrá. Tělo bojuje se spánkem. Každá hodina se vleče jako věčnost. Snažím se myslet na něco hezkého, na dovolenou, na víkend. Ale často je to jen o tom, jak přežít. Jak se nezřítit únavou. Každé ráno pak přijdu domů, kde už všichni zase vstávají. A já jdu spát, zatímco oni žijí svůj den. Nejbolestivější jsou pak ty chvíle, kdy mi to řeknou přímo. „Jsi pořád pryč.“ „Na nic nemáš čas.“ Jako by mi chtěli ublížit, nebo jako by si mysleli, že si na ně nechci udělat čas. Je to jako bodnutí. Vždyť dělám všechno pro ně! Abychom měli kde bydlet, co jíst, abychom měli na to, co potřebujeme. Ale to oni nevidí. Vidí jen tu mou nepřítomnost. Snažím se jim to vysvětlit. Že je to dočasné, že to je nutnost. Že bych si přála být víc s nimi. Ale slova se mi pletou, jsem unavená, a oni jsou taky unavení z poslouchání výmluv.
Někdy mám pocit, že mluvíme každý jiným jazykem. Já jazykem vyčerpání a oběti, oni jazykem touhy po blízkosti a pozornosti. A partner? Ten to má taky těžké. Většinu domácnosti teď táhne on. Vaří, uklízí, pomáhá dětem. Občas se pohádáme. O maličkostech, které se nakupí, protože jsme oba na hranici svých sil. Vím, že by potřeboval podporu, ale co když už nemám, co dát? Už tak dávám všechno práci. Cítím se provinile, že ho v tom nechávám samotného, i když vím, že to chápe. Alespoň doufám, že to chápe.
Někdy, když sedím v šatně v práci, po směně, a ostatní už odešli, se mi chce brečet. Jen tak si sedět a brečet z únavy, z pocitu nespravedlnosti, z toho, že dávám všechno a pořád to nestačí. Že jsem se stala jen strojem na vydělávání peněz, a ne mámou nebo partnerkou. Ten pocit, že selhávám ve všem, i když se snažím ze všech sil, je drtivý. Pak si ale vzpomenu na ty vzácné chvíle. Na ranní, kdy se mi podaří nachystat dětem tu nejlepší snídani, a oni mi dají pusu na rozloučenou. Na večery, kdy jsem doma a můžu si sednout k nim, třeba jen na patnáct minut. Na úsměv partnera, když přijdu domů a on mi podá hrnek čaje. Ty malé okamžiky jsou záchytnými body v moři únavy. Udržují mě nad vodou.
Vím, že tohle není ideální. Vím, že bych chtěla víc. Ale taky vím, že dělám to nejlepší, co v téhle situaci dokážu. Nechci, aby mi moje rodina vyčítala, že na ně nemám čas. Chtěla bych, aby viděli, že ten čas, co s nimi nemám, dávám na to, abychom měli lepší život. Abychom se nemuseli bát o zítřek. Aby měli všechno, co potřebují. Možná, že jednoho dne se to změní. Možná najdu jinou práci, nebo se zlepší finanční situace. Do té doby ale musím bojovat. A doufat, že ti, které miluju, to jednou pochopí. Že ta moje nepřítomnost není nezájem, ale oběť. Oběť, kterou dělám z lásky. A že se jednou dočkám chvíle, kdy mi řeknou: „Mami, děkujeme.“ To by mi stačilo.
