Článek
Manžel mi vždycky vyprávěl o své mamince. Jak je úžasná, jak skvěle vaří, jak je pro něj důležitá. Nikdy ale nejezdil domů na delší dobu, vždycky jen tak na otočku, na pár hodin, a pak rychle zpátky k nám. Brala jsem to tak, že prostě má hodně práce, nebo že mu chybím. Byla jsem naivní. Teď už vím, proč ty návštěvy trvaly jen tak krátce. Všechno se mi rozsvítilo, když tchyně přijela na týden k nám.
Moje idylická představa o šťastné rodině se sesypala jako domeček z karet. Spíš z karet otrávených. Začalo to už na nádraží. Vystoupila z vlaku s asi deseti taškami, které vypadaly, že obsahují zásoby na apokalypsu. „Měla jsem pocit, že by se vám to mohlo hodit,“ řekla s úsměvem, zatímco manželovi málem vypadl batoh z ruky, jak byl šokovaný. V jedné tašce byly domácí buchty, v druhé zavařené okurky (prý "ještě z loňska, ale jsou jako čerstvé"), v třetí pletené ponožky pro nás oba, a pak ještě taková obří taška, která obsahovala… no, to jsem zjistila později. Bylo to její nádobí. Celá sada. „Víte, ty vaše pánve, ty už nejsou ono. V tom se nic neuvaří pořádně.“ Tahle věta se mi vryla do paměti.
Ještě jsme ani nedorazili domů a už mi dávala rady. „Víte, tohle je moc rychlé, to je moc pomalé, tady se jezdí takhle, tady je moc aut.“ Jen jsem se usmívala a přikyvovala. Manžel vedle mě bledl. Pochopila jsem, že tohle bude dlouhý týden. Vlastně jsem ještě netušila, jak moc dlouhý. Moje kuchyně. Moje království. Můj azyl, kde jsem si v klidu vařila, co jsem chtěla, a nikdo mi do toho nekecal. Tchyně se jí zmocnila během deseti minut po vstupu do bytu. Okamžitě začala přemisťovat hrnce, kontrolovat datum spotřeby na všem v lednici a kritizovat, jak mám uspořádané koření. „Víte, tohle je moc daleko, tohle by mělo být blíž k varné desce. A pepř? Ten má být vedle soli, ne támhle u oken!“ Snažila jsem se protestovat, ale ona měla argumenty, na které se nedalo nic říct. „Já už vařím padesát let, něco o tom vím, miláčku.“ A to „miláčku“ znělo spíš jako „ty hloupá naivko“. Začala mi kritizovat vaření.
Vždycky jsem si myslela, že jsem celkem dobrá kuchařka. Manžel si nestěžoval, naopak chválil. Tchyně měla ale na všechno svůj vlastní, „lepší“ způsob. Když jsem se snažila uvařit večeři, stála mi za zády a komentovala každý můj pohyb. „Ne takhle, to je moc vody! To maso se musí nejdřív zatáhnout z obou stran! A tu cibuli krájíte moc tlustě, to se vám pak nerozvaří!“ Můj muž seděl v obýváku a tvářil se, že ho pohltila nějaká extrémně zajímavá televizní reportáž. Bylo mi ho líto. V tu chvíli jsem to pochopila. Tohle je důvod, proč nejezdí domů. Její „pomoc“ je očistec.
Její organizační schopnosti byly něco, co jsem v životě neviděla. Nejen kuchyň, ale celý byt se stal jejím projektem. Najednou byly ručníky složené podle velikosti a barvy, trička v komodě srovnaná do perfektních komínků, a dokonce i zubní kartáčky v koupelně byly seřazené podle barvy. Můj muž, který doteď žil v harmonickém chaosu, najednou vypadal, že se snaží zapadnout do nového, sterilního světa. Já jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním domě. „Tohle je ale lepší, nemyslíte, miláčku? Vždyť v tom byl takový nepořádek!“ No jistě. Když jsem po ní něco hledala, nemohla jsem to najít, protože to bylo „perfektně uspořádané“ podle jejího systému. Takže zatímco dřív jsem věděla, kde je všechno i poslepu, teď jsem musela volat na manžela: „Prosím tě, kde je moje oblíbená mikina? Tvoje máma ji asi složila do jiného komínku!“
Kromě vaření a úklidu se stala také mou osobní poradkyní pro život. Všechno, co jsem dělala, bylo předmětem jejího zkoumání a následné rady. Jak se oblékám, jak mluvím, jak vychovávám děti (i když ještě žádné nemáme, už mi dávala rady do budoucna). „Víte, tenhle svetr vám nedělá dobrou postavu. A neměla byste tolik mluvit nahlas, to není dámské. A až budete mít děti, pamatujte, že je musíte od malička otužovat!“ Snažila jsem se brát to s nadhledem, ale po třech dnech jsem měla pocit, že se mi podlamují kolena, kdykoli promluvila. Manžel se tvářil, že je hluchý. Když jsem se ho snažila chytit stranou a zašeptat mu: „Prosím tě, řekni jí něco! Už to nemůžu vydržet!“ Jen na mě vyděšeně koukal a řekl: „Lásko, ona to myslí dobře. Ona je taková.“ To bylo to nejhorší. Ona to myslela dobře. A proto se s ní nedalo bojovat. Jak můžete bojovat s někým, kdo to myslí dobře?
Dokonce i spánek byl pod její kontrolou. Ráno už v šest slyšíte, jak štrachá v kuchyni, protože „už je den a je třeba něco dělat“. Večer v deset už chodí kolem ložnice a kontroluje, jestli už spíme. „Necháte otevřené okno? Není vám zima? Nemáte moc přikryto? Abyste se nepotili!“ Měla jsem pocit, že jsem zpátky doma u rodičů a jsem pod dohledem. A to jsem si myslela, že jsem dospělá žena. Ke konci týdne jsem už byla na pokraji sil. Manžel byl na tom ještě hůř. Byla jsem svědkem, jak si nenápadně, ale systematicky, snažil prodloužit pracovní dobu. Jak vymýšlel nesmyslné schůzky. Jak se snažil uniknout z domova. A já jsem ho chápal. Už jsem ho plně chápala. Její láska byla dusivá. Její péče byla kontrola. A její návštěvy byly úprkem.
Když konečně odjížděla, cítila jsem se, jako bych se nadechla po týdnu pod vodou. Byla jsem i plná pochopení. Pro manžela. Proč nikdy nejezdil domů na déle. Proč ty jeho „služební cesty“ byly tak časté. On prostě věděl, co se děje, když jeho máma přijede. A já to teď vím taky.
Ironií je, že mi teď volá každý den. Aby se ujistila, jestli jíme ty její buchty, jestli se mi líbí ponožky, a jestli už jsem si srovnala koření podle jejích rad. Jen přikyvuji a říkám: „Ano, maminko, všechno je v pořádku. Všechno je přesně tak, jak jste řekla.“ Už jsem se naučila, že někdy je nejlepší nechat věci být. A někdy je nejlepší prostě se usmívat a plánovat další „služební cestu“ pro manžela. A pro sebe.
