Článek
Žila jsem ve světě, kde bylo všechno nalinkované. Ráno budík, cesta do práce, osm hodin za stolem, cesta domů, večer. Dělala jsem práci, která mě ani netěšila, ani netrápila. Byla prostě… tam. Jako nábytek. Byla součástí mého života a já ji nepochybovala. Dávala mi pravidelný příjem, pocit jistoty a klid na duši, že „mám zaměstnání“. Ve firmě jsem strávila deset let a nikdy by mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Nevěřila jsem si natolik, abych z té komfortní zóny vystoupila sama.
Osud ale měl jiné plány. Přišel ten den, který si pamatuji jako dnes. Pozvání do kanceláře šéfa, jeho vážný pohled, věta o restrukturalizaci a zániku mé pozice. Dostala jsem výpověď. V padesáti. Bez varování. Seděla jsem tam a cítila, jak se pode mnou propadá židle, podlaha, celá budova. Svět, který jsem znala, se rozpadl na miliony kousků. Vyšla jsem ven s krabicí svých věcí a pocitem absolutní prázdnoty. Slunce svítilo, lidé spěchali, ale pro mě se čas zastavil. Byla jsem vyřazena ze systému. Jako stroj, který už není potřeba. Panika mě chytla hned první noc. Ležela jsem vzhůru, dívala se do tmy a počítala: kolik máme na účtě, jak dlouho to vydrží, kdy dojdou peníze, co budu dělat? Strach o budoucnost mě ochromil.
Najít práci v mém věku, bez nějakých extra moderních dovedností, mi připadalo jako nemožný úkol. Každá prohlídka pracovních inzerátů jen posilovala mou beznaděj. Následovaly týdny plné pochybností, úzkosti a pocitu selhání. Cítila jsem se ztracená, nepotřebná. Tlak z okolí ("Už si něco našla?") i zevnitř ("Musíš něco dělat!") byl obrovský. Ale zároveň, uprostřed té temnoty, se začala nenápadně objevovat malinká jiskřička. Vždycky jsem milovala tvoření rukama. Šití, navrhování, práce s látkami. Ve staré práci na to nebyl čas. Teď jsem ho měla nazbyt. Začala jsem zase šít. Nejdřív jen tak, abych zahnala chmury a nemyslela na výpověď. Polštářky, tašky. Prostě jen tak pro sebe, pro radost. Ale čím víc jsem tvořila, tím víc jsem cítila, že mě to naplňuje. Ukazovala jsem své výtvory přátelům a rodině a jejich reakce byly tak pozitivní, tak povzbuzující. „Simono, to je nádherné! Neměla bys to prodávat?“ Ta myšlenka se mi uhnízdila v hlavě a začala růst. Z malé jiskřičky se stával plamen. Začít podnikat. Znělo to děsivě. Vždyť já nikdy nepodnikala! Nikdy jsem neprodávala, nevedla účetnictví, nedomlouvala se s dodavateli. Byla jsem zvyklá mít nad sebou šéfa, dostávat úkoly. Byla jsem zvyklá na jistotu. A najednou jsem měla vykročit do naprostého neznáma, spoléhat jen sama na sebe, riskovat své poslední peníze. Strach byl obrovský. Ale touha vytvořit něco svého, pracovat na něčem, co má smysl a co mě baví, byla silnější.
Ten moment, kdy jsem seděla na živnostenském úřadě s formulářem v ruce, si budu pamatovat navždy. Ruce se mi třásly, srdce mi bušilo jako splašené. Připadala jsem si jako podvodník, jako někdo, kdo nemá právo tohle dělat. Podepisovala jsem papíry, které mě zavazovaly k něčemu, o čem jsem neměla ani ponětí, jestli to zvládnu. Byl to skok do propasti. Věděla jsem, že od té chvíle za všechno odpovídám jen já. Už žádná záchranná síť. Jen já a moje nápady a šicí stroj. V tu chvíli jsem překročila práh své komfortní zóny a ocitla se na druhé straně. Byl to moment plný strachu, ale zároveň moment obrovského odhodlání. Začátky byly, jak se dalo čekat, brutální. Pracovala jsem z domova, z malého koutku v obýváku, který se stal mou říší. Dny plynuly v nekonečném kolotoči šití, shánění látek, focení výrobků, zakládání profilů na sociálních sítích, vyřizování objednávek, balení balíčků, chození na poštu. Bylo to vyčerpávající, fyzicky i psychicky. Peněz bylo málo, některé měsíce skoro žádné. Žila jsem z úspor a s permanentním pocitem nejistoty. Byly večery, kdy jsem seděla u stroje, úplně hotová, se slzami v očích a říkala si: „Proč jsem to, ksakru, dělala? Měla jsem si najít tu nudnou, ale jistou práci!“
Ale pak přišly ty malé momenty, které mě držely nad vodou. První pochvalná zpráva od zákaznice. První doporučení. První větší objednávka. Každý takový moment byl jako kapka vody na vyprahlou zemi. Důkaz, že to, co dělám, má smysl. Že se to někomu líbí, že to má hodnotu. Pomalu se můj malý byznys začal stavět na vlastní nohy. Získávala jsem zkušenosti, učila se z chyb, zlepšovala se. Už jsem nebyla jen švadlena, stávala se ze mě… podnikatelka. Najednou jsem měla pocit, že stavím něco svého, cihlu po cihle. Něco, co odráží mě, mé nápady, mou práci.
Když se dneska ráno vzbudím, první pocit už není úzkost z výpovědi, ani strach z toho, co bude. Je to radost. Opravdová, hluboká radost z toho, že můžu dělat to, co miluju. Že si sama určuju, jak bude vypadat můj den. Že každý výtvor, který opustí mou dílnu, nese kus mě. Ano, příjem je možná méně předvídatelný než plat v zaměstnání. Jsou měsíce lepší a horší. Ale ten pocit uspokojení z toho, že jsem něco vybudovala, že se živím svou vášní, že jsem si dokázala poradit, ten pocit je nesrovnatelně větší než jakákoli „jistota,“ kterou jsem znala dřív. Léta v zaměstnání mi dala jistotu, ale vzala mi kus kreativity a odvahy. Výpověď mi vzala jistotu, ale donutila mě najít odvahu a víru v sebe samotnou, o které jsem neměla ani tušení, že je v sobě mám. Musela jsem vystoupit ze své komfortní zóny, překonat paralyzující strach a pochybnosti, a pracovat tak tvrdě, jako nikdy předtím. Ale právě díky tomu všemu jsem zjistila, kdo jsem a co dokážu.
Ten moment, kdy jsem s třesoucíma se rukama podepisovala ty papíry k živnosti, byl jedním z nejdůležitějších v mém životě. Byl to strach, jasně. Ale byl to taky první krok k sobě samé. Dnes už vím. Přijít o práci bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Zní to paradoxně, ale je to pravda. Bylo to jako silný vítr, který mě sice vyhodil z pohodlného hnízda, ale donutil mě roztáhnout křídla a zjistit, že umím létat.
Našla jsem nezávislost, která je cennější než jakákoli finanční jistota. Našla jsem odvahu pustit se do věcí, kterých jsem se dřív bála. A našla jsem práci, která není jen prací, ale vášní. A to je to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala – rozhodnutí jít si vlastní cestou, i když mě k ní dotlačily okolnosti.
