Článek
Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé překročili práh nové školy? Ten zvláštní mix nervozity a očekávání? U Adama to ale nebylo ani tak o očekávání, jako spíš o sevřeném žaludku a studeném potu na dlaních. Jeho první měsíc na gymnáziu nebyl procházkou růžovou zahradou. Byl to spíš boj o přežití v neznámé džungli plné cizích tváří a nepsaných pravidel. A to školní zvonění? Pro něj to nebyl signál k přesunu na další hodinu. To byl zvuk oznamující další kolo v jeho osobním ringu strachu.
Adam nikdy nebyl ten typ kluka, co by se pral nebo dělal problémy. Spíš tichý pozorovatel, schovaný za svými brýlemi a hromadou knížek. Na základce měl pár dobrých kamarádů, učitelé ho měli rádi a cítil se tam bezpečně. Jenže pak přišlo gymnázium. Nová budova, stovky nových tváří, učitelé, kteří se zdáli být přísnější a hlavně – ti starší kluci. Ti, o kterých se potají šeptalo na chodbách. Ti, kteří si vybírali slabší jedince jako terč svých „vtípků“.
Už první den byl pro Adama jako zlý sen. Ztratil se hned u šaten, nemohl najít svou třídu a když se konečně s červenými tvářemi posadil do lavice, zjistil, že vedle něj sedí ten největší a nejhlučnější kluk ze všech. Jmenoval se Marek a už na první pohled z něj šel strach. Ten jeho pohrdavý úšklebek, ten způsob, jakým se bavil s ostatními… Adam se vedle něj cítil jako malá myš vedle hladového kocoura.
Každá hodina byla pro Adama utrpením. Bál se zeptat, bál se odpovídat, bál se dokonce i zakašlat, aby na sebe zbytečně neupozornil. O přestávkách se raději schovával v koutě knihovny nebo se snažil splynout s davem na přeplněné chodbě. Jenže ti „predátoři“ si ho stejně časem všimli.
Začalo to nenápadně. Šťouchaní do zad, posměšné poznámky na jeho účet, ukradené svačiny. Adam se snažil to ignorovat, dělat, že to neslyší, ale uvnitř se mu svíral žaludek a narůstala bezmoc. Bál se cokoliv říct, bál se, že by to bylo ještě horší. Bál se, že by se mu smáli i ti, kteří se zatím drželi stranou. Nejhorší byly ty chvíle po zvonění. Ten zvuk pro něj neznamenal konec hodiny a úlevu. Znamenal přesun na další místo, kde mohl potkat ty, kterých se nejvíc bál. Znamenal další šanci pro ně, aby si na něm zase smlsli. Ten zvuk v něm vyvolával takovou úzkost, že se mu kolikrát rozklepaly ruce.
Jednou mu Marek s partou kluků zablokoval cestu na záchodě. Smáli se jeho brýlím, tahali ho za mikinu a nutili ho dělat trapné věci. Adam se cítil poníženě a bezmocně. V očích ho pálily slzy, ale snažil se je zadržet. Nechtěl jim dát tu satisfakci, aby viděli jeho strach.
Po návratu domů se Adam choval jinak. Byl tišší, uzavřenější. Na otázky o škole odpovídal vyhýbavě. Jeho rodiče si toho všimli, ale nevěděli, co se děje. Adam se bál jim to říct. Bál se, že by ho považovali za slabého, bál se, že by to situaci ještě zhoršilo. Jeho strach rostl s každým dalším dnem. Škola se pro něj stala noční můrou, místem, kam musel jít, ale kde se cítil naprosto nešťastně. Každé ráno se mu svíral žaludek a každé zvonění v něm probudilo vlnu úzkosti.
Až jednou, po dalším ponižujícím incidentu, se Adam doma rozbrečel. Už to nedokázal dál skrývat. V slzách rodičům všechno vylíčil. O Markovi, o posměšcích, o strachu, který ho každý den svíral. Jeho rodiče byli šokovaní a zároveň nesmírně znepokojení. Okamžitě se rozhodli jednat. Druhý den šli do školy a promluvili si s třídním učitelem a ředitelem. Popsali jim, čím si jejich syn prochází.
Reakce školy nebyla okamžitá, ale nakonec se začaly věci hýbat. Učitelé začali věnovat větší pozornost chování žáků o přestávkách, s Markem a jeho partou si vážně promluvili. Bylo to postupné, ale Adam začal cítit, že už v tom není sám. Že existují lidé, kteří mu chtějí pomoct.
Ten první měsíc na nové škole byl pro Adama peklem. Každé zvonění v něm probouzelo strach a úzkost. Ale zároveň to byl měsíc, který ho možná paradoxně posílil. Naučil se, že i když je to těžké, nemůže svůj strach dusit v sobě. Naučil se, že má právo na pomoc a že existují lidé, kteří mu ji chtějí dát. A i když jizvy po tom prvním měsíci v něm ještě dlouho zůstanou, už ví, že každé zvonění nemusí znamenat jen strach. Může znamenat i konec hodiny a naději na lepší zítřky.
