Článek
Že první společná dovolená po svatbě má být pohádka, to nám vykládaly všechny kamarádky. Medové týdny, romantika, žádné hádky, jen samé úsměvy a šumění moře. My jsme se hádali už na letišti. A ne, že by to byla nějaká malá potyčka o to, kdo ponese těžší kufr. Byla to plnohodnotná, hlasitá výměna názorů, která přitahovala pohledy všech kolem. A začalo to úplně hloupě – s příručním zavazadlem.
Vždycky jsem byla ten typ, co balí efektivně. Jedny plavky, dvoje šortky, pár triček, a jedem. Manžel? Ten si s sebou bere celou skříň. A protože jsme měli letět nízkonákladovkou, kde se za každé kilo platí zlatem, domluvili jsme se jasně: jedno příruční zavazadlo, které splňuje rozměry a váhu, a zbytek do odbaveného kufru. Jenže manžel má svůj vlastní výklad pravidel. Přišel na letiště s batohem, který vypadal, jako by se chystal na expedici do Himálaje, ne na týdenní pobyt u moře. „To se ti tam vážně vejde?“ zeptala jsem se s povytaženým obočím, když jsem viděla jeho batoh, který se tvářil, že každou chvíli exploduje. Manžel mávl rukou. „Jasně, vždyť je to batoh.“ Ale to není batoh, to je pytel na brambory, co už viděl leccos. A ten se podle mě do schválených rozměrů pro příruční zavazadlo nevejde. A taky že ne. U přepážky nás přivítala usměvavá, ale neúprosná slečna. „Pane, obávám se, že toto zavazadlo přesahuje povolené rozměry. Musíte ho odbavit.“ V tu chvíli se na manželově tváři objevila kombinace šoku a nevěřícnosti. „Ale vždyť je to jenom batoh! Ten jsem měl už minule a nikdo nic neříkal!“ A v tu chvíli to začalo. Hlasitá výměna názorů o tom, kdo je na vině. Já jsem mu připomínala, že jsem ho varovala. On mi vyčítal, že ho „ponižuju“ před cizími lidmi. A slečna u přepážky jen tiše čekala, až si vyřešíme naši novomanželskou krizi. Bylo to trapné. Opravdu trapné.
Vzpomněla jsem si na všechny ty romantické filmy, kde se novomanželé drží za ruce a s úsměvem procházejí letištní halou. My jsme se drželi za hlavy a vypadali jsme, jako bychom se právě vraceli z rozvodového řízení. Nakonec jsme museli za odbavení batohu doplatit. A to nebyla zrovna malá částka. Manžel sice zaplatil, ale celou dobu mi házel takové ty uražené pohledy. A já jsem věděla, že to tím nekončí. Že tohle je jenom začátek. Když jsme konečně prošli kontrolou a seděli u gate, ticho mezi námi bylo tak husté, že by se dalo krájet. Ani jeden z nás nepromluvil. Já jsem si listovala v časopise a předstírala, že jsem strašně zaujatá článkem o pěstování orchidejí. Manžel civěl do telefonu a tvářil se, že právě zachraňuje svět před invazí mimozemšťanů. A pak se letadlo zpozdilo. O hodinu. O dvě. A ticho se začalo měnit v napětí. Nakonec to prasklo. Manžel prohodil něco o tom, že „kdybychom neletěli s tou vaší levnou aerolinkou, tak se nám to nestalo“. A já jsem mu samozřejmě připomněla, že jsme se na tom přece dohodli kvůli rozpočtu na dovolenou. Pak se rozpoutala lavina. Všechno, co jsme si za poslední dobu neřekli, všechny ty malé neshody a frustrace, se najednou vyvalily ven. Na letišti. Před očima stovek dalších cestujících. Bylo to jako reality show, jen bez kamer a bez peněz. Lidé kolem nás se nenápadně otáčeli. Někteří se tvářili pobaveně, jiní soucitně. Jedna starší paní se na nás dokonce usmála a prohodila: „Nebojte, to je normální. My s manželem se hádáme už padesát let.“ To mě trochu uklidnilo, ale zároveň jsem si říkala, jestli tohle je opravdu ta budoucnost, na kterou se mám těšit. Že každá společná dovolená bude začínat podobnou scénou.
Když jsme konečně nastoupili do letadla, oba jsme byli vyčerpaní. Z hádky, z napětí, z té absurdní situace. Seděli jsme vedle sebe, ale zároveň jsme byli tisíce kilometrů daleko. Celou cestu jsme nepromluvili ani slovo. Já jsem si v duchu přehrávala celou situaci a snažila se přijít na to, kde se stala chyba. Kdy se z naší pohádkové dovolené stala noční můra ještě předtím, než jsme vůbec odletěli.
A pak jsem si uvědomila jednu věc. Že manželství není jenom o romantice a úsměvech. Je to i o hádání se na letišti kvůli příručnímu zavazadlu. Je to o tom, že se musíte naučit komunikovat, i když jste na sebe naštvaní. A že občas se prostě stane, že se věci nepovedou. Důležité je, jak se s tím vyrovnáte. A jestli se na to nakonec dokážete podívat s humorem. Sice jsme začali dovolenou pořádnou hádkou, ale aspoň si ji budeme pamatovat. A budeme mít o čem vyprávět na stará kolena. Třeba se tomu jednou zasmějeme. Doufejme. Jaká byla vaše první společná dovolená?
