Článek
Konečně! Ten den D nastal. Po týdnech (nebo spíš měsících) dřiny, ranního vstávání, kafe na ex a občasných nervových zhroucení přistála na mém účtu ona vytoužená částka. Moje první opravdová výplata. Víte, ty brigády a kapesné od rodičů se s tím nedají srovnat. Tohle byl jiný level. Tohle byl důkaz, že moje snaha k něčemu je. Že nejsem jenom další bezejmenná postavička v davu. Že jsem si konečně něco vydělal sám.
Ten pocit, když jsem viděl tu cifru na displeji mobilu, byl nepopsatelný. Směs euforie, hrdosti a takové té dětské radosti, když dostanete vytouženou hračku. V hlavě mi okamžitě začaly lítat plány. Nová sluchátka, o kterých už dlouho sním? Jasně! Možná i nějaký ten nový kousek do šatníku, ať konečně nevypadám jak bezdomovec? Proč ne! A co takhle pozvat partu na pořádnou večeři a oslavit to? Určitě si to zasloužím! No, jak už to tak bývá, realita má občas tendenci vrazit člověku facku. A ta moje přišla poměrně rychle a s pořádnou razancí.
V tom víru plánování a představ o lepších zítřcích mi totiž úplně, ale úplně vypadlo něco setsakra důležitého. Něco, co se platí pravidelně, co se samo nezaplatí a jehož nezaplacení má docela nepříjemné následky. Ano, tušíte správně. Nájem. Už si ani nepamatuju, jak dlouho jsem na to úplně zapomněl. Asi jsem byl tak moc zaměstnaný vidinou těch peněz, že mi z hlavy vytěsnilo všechno ostatní. Až do chvíle, kdy mi na mobil přišla strohá SMS od paní domácí. „Dobrý den, pane Novák. Jen bych se chtěla zeptat, zda už proběhla platba nájmu za tento měsíc. Děkuji.“
V tu chvíli mi proběhlo hlavou asi milion myšlenek za sekundu. Od naprosté paniky přes zoufalství až po ten trapný pocit, kdy si člověk uvědomí, jak moc je vlastně hloupý. „Sakra, nájem!“ vydechl jsem nahlas a praštil se do čela. V tu chvíli mi všechny ty plány na nové sluchátka a večeře s kamarády připadaly naprosto absurdní. Místo toho jsem měl v hlavě jenom jednu jedinou věc: jak tohle sakra vyřeším? Okamžitě jsem otevřel bankovní aplikaci a s hrůzou zjistil, že na účtu sice nějaké peníze jsou, ale po těch prvotních nákupech a menších radostech už to na zaplacení celého nájmu ani zdaleka nestačí. Zpotily se mi dlaně a v krku mi vyschlo. Tohle nebyl dobrý. Tohle byl průser jak hrom. Začal jsem horečně přemýšlet, co teď. Rodičům jsem se styděl říct. Už takhle si myslí, že jsem neschopný, a tohle by jim jenom potvrdilo jejich obavy. Navíc jsem si chtěl konečně dokázat, že se o sebe dokážu postarat sám.
Jedinou možností, která mi v tu chvíli přišla na mysl, byl můj kamarád Tomáš. Známe se už od základky a vždycky mi kryl záda. Věděl jsem, že je teď víceméně v klidu, protože pracuje z domu a nemá žádné velké výdaje. Sice jsem se styděl ho o peníze žádat, ale v tu chvíli jsem neměl jinou možnost. S těžkým srdcem jsem mu zavolal. Už po pár slovech poznal, že se něco děje. Vysvětlil jsem mu celou situaci – tu euforii z první výplaty, to naprosté zapomenutí na nájem a tu paniku, když jsem zjistil, že jsem v pěkné kaši. Tomáš naštěstí nezaváhal ani na vteřinu. Vyslechl mě, uklidnil mě a řekl, ať se nebojím, že něco vymyslíme. Nabídl mi, ať na pár dní přijedu k němu, než se mi podaří sehnat zbytek peněz na nájem. Byl jsem mu neskutečně vděčný. Věděl jsem, že ho tím obtěžuji, ale v tu chvíli mi to přišlo jako jediná záchrana.
A tak jsem se ocitl na gauči u Tomáše. Sbalil jsem si pár nejnutnějších věcí a s pocitem naprostého zklamání ze sebe sama jsem se k němu přestěhoval. Místo oslavování první výplaty jsem řešil, jak co nejdřív sehnat peníze na nájem a jak se co nejdřív vrátit do svého bytu. Ty dny na gauči byly zvláštní. Na jednu stranu jsem byl vděčný za Tomášovu pohostinnost a za to, že mi pomohl v takové prekérní situaci. Na druhou stranu jsem se cítil trapně a neschopně. Neustále jsem si vyčítal tu hloupost a tu naprostou nepozornost. Naštěstí mi Tomáš pomohl se z toho oklepat. Připomněl mi, že každý dělá chyby a že nejdůležitější je se z nich poučit. Pomohl mi sestavit si rozpočet a naplánovat, jak co nejdřív splatím dluh a jak se podobné situaci v budoucnu vyhnout. Začal jsem si psát všechny výdaje, nastavil jsem si trvalý příkaz na nájem hned po výplatě a slíbil jsem si, že už nikdy nebudu utrácet dřív, než zaplatím všechny důležité účty.
Po pár dnech se mi konečně podařilo sehnat zbytek peněz. S omluvou a velkým díkem jsem se vrátil zpátky do svého bytu. Ten gauč u Tomáše mi sice zachránil krk, ale vlastní postel je vlastní postel. Tenhle průšvih s první výplatou mě naučil hned několik důležitých věcí. Zaprvé, euforie z peněz je fajn, ale zodpovědnost je důležitější. Zadruhé, nikdy se nevyplácí spoléhat na to, že se věci vyřeší samy. A zatřetí, mít dobré přátele, kteří vám v nouzi pomohou, je k nezaplacení.
Takže jo, moje první výplata skončila docela fiaskem. Místo oslav jsem skončil na gauči u kamaráda. Beru to jako cennou lekci. A příště už si sakra dobře pohlídám, aby ten nájem odešel včas. Protože ten pocit, když musíte někoho žádat o pomoc kvůli vlastní hlouposti, ten už nechci nikdy zažít. A ta nová sluchátka? Ty si holt ještě chvíli počkají. Prioritou je teď střecha nad hlavou. A to je, myslím, docela dobrý začátek dospělosti, ne? Teda, doufám…
