Článek
Naše rodinné výlety do zoo byly vždycky synonymem pro pohodu. Děti se těšily na zvířata, já na klid a Jan na to, že si v klidu vypije pivo a bude předstírat zájem o gorily. Tentokrát to ale bylo jinak. Tahle zoo se stala dějištěm konce našeho manželství. A já můžu s klidem říct, že už se na slony nikdy nebudu dívat stejně.
Den začal jako každý jiný. Vstali jsme brzy, abychom se vyhnuli davům. Děti byly nadšené, já sice méně, protože ranní vstávání a dva malí ďáblové obvykle nejdou dohromady. Jan, jako vždy, se tvářil, že je to jeho nápad a že to miluje. Sbalila jsem svačinu, pití, náhradní oblečení a pětadvacet tisíc dalších věcí, bez kterých se podle mého úsudku nedá přežít ani hodina v zoo. Jan vzal batoh, který obsahoval jen jeho peněženku a mobil. Typické.
Do zoo jsme dorazili těsně před otevírací dobou. Už to byl varovný signál. Jan, obvykle ranní ptáče jen v případě, že se jedná o rybaření, byl najednou plný energie. Podezřelé. Děti se rozeběhly k výběhu s medvědy, zatímco já se snažila ignorovat Janovu až příliš dobrou náladu.
A pak se objevila ona. Průvodkyně. Dlouhé hnědé vlasy spletené do copu, pronikavé zelené oči a hlas, který zněl jako šepot lístků v letním vánku. Byla to typická přírodní kráska, která vypadala, že tráví víc času s opicemi než s lidmi. A Jan? Ten na ni zíral, jako by nikdy v životě neviděl ženu v safari klobouku.
Zpočátku jsem to brala s humorem. Všichni muži zírají na atraktivní ženy. To je prostě fakt. Ale postupem času se Janův zájem o průvodkyni stával až příliš očividným. Místo, aby poslouchal, co průvodkyně říká o hroších, vnímal, jak se její vlasy třpytí ve slunci. Místo, aby pomohl dětem najít opice, pomáhal průvodkyni s batohem. A místo, aby si mě všímal, všímal si jen jí.
Vrcholem všeho byl moment u výběhu se žirafami. Jan, který se obvykle bojí i vjet do automyčky, najednou statečně nabídl pomoc průvodkyni s krmením. A samozřejmě, zatímco ona podávala žirafě list, on se jí dotkl ruky. Náhodou. Nebo spíš Janovsky nenápadně.
Začala jsem mít pocit, že jsem v nějakém šíleném sitcomu. Děti se honily kolem mě a dožadovaly se zmrzliny, zatímco můj manžel flirtoval s průvodkyní v zoo. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, ale vnitřně jsem už plánovala Janův pohřeb. Sice jen symbolický, ale s velkým náhrobkem ve tvaru žirafy.
Pak se to stalo. Průvodkyně oznámila, že má pauzu na kávu. A Jan, ten můj Jan, který by za kávou nešel ani na konec zahrady, se okamžitě přihlásil jako dobrovolník. „Já bych si taky dal kávu,“ řekl s úsměvem, který jsem u něj neviděla od naší svatby. A pak se zvedl a odešel s ní. Pryč. Prostě odešel.
Zůstala jsem tam stát s dvěma dětmi, batohy a pocitem naprosté absurdity. „Tatínek jde s tetou na kávu,“ řekla naše pětiletá dcera, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. A náš sedmiletý syn dodal: „To je divný, mami, tatínek kávu nepije.“ No, vypadá to, že pije a je spousta věcí, o kterých jsem neměla tušení.
Čekala jsem. Hodinu. Dvě. Tři. Snažila jsem se dětem vysvětlit, že tatínek se určitě brzy vrátí. Ale už jsem tomu nevěřila. Volala jsem mu. Nic. Psala jsem mu. Žádná odpověď. Z zoo jsem odjela s dětmi sama. A s pocitem, že se mi rozpadá celý život.
Když jsme dorazili domů, Jan tam nebyl. A už ani nepřišel. Nikdy. Místo toho mi následující den přišla esemeska: „Promiň, ale musel jsem to udělat. Našel jsem štěstí.“ Štěstí. V zoo. S průvodkyní. To je ta nejhorší romantická komedie, jakou jsem kdy slyšela.
Nejdřív jsem byla naštvaná. Pak smutná. A nakonec mi to přišlo k smíchu. Celý náš život se zredukoval na jedno kávové rande v zoo. A já jsem zůstala s dětmi, vzpomínkami na žirafy a pocitem, že můj manžel je buď naprostý blázen, nebo geniální umělec, který dokázal utéct ze života pod záminkou zoo.
Od té doby jsem se do zoo už nešla. A kdykoli vidím někde žirafu, vzpomenu si na to, jak můj manžel našel „štěstí“ s průvodkyní. A i když to zní jako hodně špatný vtip, je to náš příběh. Příběh o tom, jak se rodinný výlet do zoo změnil v rozvodovou ságu. A já teď alespoň vím, že někteří muži jsou opravdu jako zvířata. Jen v tom horším slova smyslu.
