Článek
V hospodě, v práci, na sociálních sítích, u rodinného stolu. Všude se ozývá ten známý tón nespokojenosti. „To se nedá, tohle je hrozné, to je ostuda.“ A my kýváme, přidáváme se, protože kdo by nechtěl být součástí téhle velké, všudypřítomné symfonie stížností?
Ale víte co? Většinou se za těmi slovy nic neskrývá. Jen prázdnota. Nikdo nic neudělá. Nikdo se neozve. Nikdo se nepostaví a neřekne: „Tak dost, tohle se mi nelíbí, pojďme s tím něco udělat.“ Místo toho se schováváme za anonymitu internetu, za hradbu sarkasmu a ironie. Jsme mistři v pasivní agresivitě, ale když dojde na lámání chleba, jsme jako ovečky, které se bojí svého vlastního stínu.
Proč to tak je? Proč si stěžujeme, ale nic s tím neděláme? Možná je to strach. Strach z konfrontace, strach z toho, že budeme za blázny, strach z toho, že se nám někdo vysměje. Nebo je to pohodlnost? Je přece snazší si postěžovat, než se zvednout a něco změnit. Je snazší kritizovat, než se podílet na řešení.
A tak si žijeme v téhle zvláštní bublině, kde si všichni stěžují, ale nikdo nic neřekne. Kde se nespokojenost stala normou a kde se aktivita stala raritou. Jsme jako diváci v divadle, kteří křičí na herce na jevišti, ale sami se bojí vstoupit na scénu.
Ale co kdybychom to změnili? Co kdybychom se přestali bát a začali jednat? Co kdybychom se přestali schovávat za anonymitu a začali se podepisovat pod své názory? Co kdybychom se přestali bát konfrontace a začali diskutovat?
Možná by se něco změnilo. Možná by se náš národní sport proměnil v národní hnutí. Hnutí za změnu, hnutí za lepší budoucnost, hnutí za to, abychom se přestali bát a začali jednat.
Vím, že je to těžké. Vím, že je snazší si stěžovat, než se zvednout a něco změnit. Ale věřím, že to dokážeme. Věřím, že v nás je víc, než jen nespokojenost. Věřím, že v nás je odvaha, síla a touha po změně.
A tak se ptám: Jste připraveni se ke mně přidat? Jste připraveni přestat si stěžovat a začít jednat? Jste připraveni změnit náš národní sport?
