Článek
Mám milence. Zní to tak jednoduše, možná trochu pikantně, možná odvážně. Pro některé skandálně, pro jiné možná záviděníhodně. Ale realita je mnohem složitější. Není to žádná románová zápletka plná vášně bez následků. Je to život. Můj život. A v něm je člověk, kterého miluji, ale o jehož existenci nesmí nikdo z mého skutečného světa vědět. Nikdo. Moje rodina, moji přátelé, moji kolegové. Pro všechny je to jen… vzduch. Muž, který pro mě znamená tak moc, je pro okolí neviditelný.
A nejtěžší na tom všem je… žít s tou neustálou otázkou: Proč to tak musí být? Proč nemůžu svobodně dýchat a být s ním na denním světle? Než se objevil on, můj život vypadal – alespoň navenek – naprosto v pořádku. Měla jsem partnera, se kterým jsem strávila roky. Společnou domácnost, společné rituály, společnou historii. Nebylo to špatné. Nebylo to plné hádek nebo bolesti. Bylo to spíš… klidné. Až příliš klidné. Jako rybník, na jehož hladině se nic neděje, ale pod povrchem chybí život. Postupně jsme se sobě vzdalovali. Ne dramaticky, spíš nenápadně, jako dva stromy, které rostou vedle sebe, ale jejich větve se už nepřekrývají. Přestali jsme si povídat o věcech, na kterých záleží. Přestali jsme se dotýkat s tou jiskrou. Přestali jsme si všímat jeden druhého v tom nejhlubším smyslu. Cítila jsem se osamělá. Osamělá uvnitř vztahu, který měl být mým přístavem.
A pak jsem potkala jeho. Nehledala jsem ho. Neměla jsem to v plánu. Přišel do mého života nenápadně, přes práci, přes společné známé, to teď není důležité. Důležité je, co se stalo, když jsme se potkali. Najednou tam byla ta jiskra, která mi v životě tak dlouho chyběla. Ten pocit, že mě někdo vidí. Že mě slyší. Že se zajímá o to, co si myslím, co cítím. Smáli jsme se stejným věcem, měli jsme podobné názory na svět, měli jsme si co říct. Zprvu to bylo jen přátelství. Nevinné schůzky u kávy, dlouhé telefonáty. Ale ta přitažlivost tam byla od začátku. Visela ve vzduchu. Byla hmatatelná. A sílila.
Když se to mezi námi změnilo, když se zrodila ta zakázaná blízkost, okamžitě mi došlo, že jsem na křižovatce. Cesta rovně znamenala dál žít ten svůj klidný, ale prázdnější život. Cesta na stranu vedla k němu, k probuzení, k životu, ale zároveň do neznáma a do stínu. Rozhodnutí bylo nesnesitelně těžké, ale touha po něm, po tom pocitu, že zase žiju, byla nakonec silnější. A v ten moment se zrodilo i to tajemství. Nebyl to plán, spíš zoufalá reakce na situaci. Věděla jsem, že o tomhle nemůžu mluvit s nikým ze svého stávajícího života. S partnerem samozřejmě ne – představa té bolesti, kterou bych mu způsobila, mě paralyzovala. Přestože náš vztah usnul, je to člověk, se kterým jsem sdílela kus života, a ublížit mu vědomě je něco, čeho se děsím. A děti, pokud jsou – představa, jak by to otřáslo jejich světem, je něco, co mi drtí srdce. Už jen pomyšlení na ty rány je první a největší důvod, proč zůstávám ve stínu. Celé to je neustálý vnitřní boj.
V sobě se neustále peru – jedna část mě touží po pravdě, po svobodě, po životě bez přetvářky, zatímco druhou děsí, co se stane, když ta pravda vyjde najevo. A tenhle boj začíná každé ráno, sotva otevřu oči. Hned je tu ten studený pocit, že můj skutečný život, ten s ním, je schovaný za neprostupnou zdí, za kterou nikdo z mého ‚normálního‘ světa nesmí nahlédnout, a která mě zároveň odděluje od světa, ve kterém bych mohla být sama sebou.
Ta tíha tajemství je obrovská. Někdy mám pocit, že mě rozdrtí. Sedím s partnerem u večeře a myslím na něj. Na milence. Na to, co asi dělá, jestli na mě myslí. Cítím vinu. Palčivou, studenou vinu, která mi sedí na hrudi jako kámen. Zároveň ale cítím i vděčnost za něj, za ty momenty, kdy jsem s ním a kdy jsem zase celá. Kdy nejsem jen role manželky, partnerky, matky, dcery. Kdy jsem jen já. A to je ten paradox, který mě ničí.
Každá SMSka od něj, každý telefonát, to je adrenalin a zároveň panika – co kdyby to někdo viděl? Co kdyby se partner podíval do telefonu? Ten neustálý strach z odhalení, z té chvíle, kdy se moje dva světy srazí, je vyčerpávající. A ten strach není jen o mně. Je i o něm. On také nese část toho břemene tajemství. Ale není to jen strach z odhalení. Je tu i hluboký strach ze ztráty a ze změny. Můj dosavadní život, ač místy nenaplňující, je bezpečný a známý. Má strukturu, má jistoty – finanční, sociální, rodinné. Kdyby se pravda dostala na povrch, riskovala bych ztrátu domova, rozpad rodiny, přátelství, která se opírají i o vztah s mým partnerem. Celý můj vybudovaný svět by se mohl zhroutit. A jsem na to připravená? Opravdu chci opustit tu známou, byť nepohodlnou jistotu, pro něco, co je sice plné života, ale zároveň tak nejisté? Ta nejistota o budoucnosti s ním – může naše „tajná“ láska, zrozená ve stínu a živená ukradenými chvilkami, obstát v realitě všedních dní, s hypotékou, s nemocemi, s nudou? Je on připravený na takovou změnu? Jsem já? Tyto pochybnosti vnášejí další vrstvu strachu a ztěžují rozhodnutí riskovat pro něj všechno.
A pak je tu i strach z odsouzení. Žijeme sice v moderní době, ale nevěra je stále společensky stigmatizovaná. Nechci, aby se na mě lidé dívali skrz prsty, aby mě soudili, aby si šuškali za zády. Chci si zachovat svou důstojnost a soukromí, i když vím, že jednám způsobem, který mnozí za důstojný nepovažují. Představa těch soudících pohledů, těch zklamaných tváří lidí, na kterých mi záleží… to je další cihla v té zdi tajemství. Možná je v tom všem i kousek sobecké touhy mít „obojí“ – mít jistotu domova a zároveň vzrušení a naplnění, které mi dává on. Ale vím, že tohle je neudržitelné a morálně vyčerpávající. Že to někoho (a nejspíš všechny zúčastněné) dřív nebo později zraní. To tajemství není o svobodě, je to klec. Klec postavená ze strachu – strachu ublížit, strachu ztratit, strachu ze změny, strachu být souzena.
Každý den je bojem. Bojem mezi touhou žít naplno a svobodně, s člověkem, kterého miluji, a strachem z destrukce, kterou by pravda přinesla. On je moje světlo v šedivé rutině, dává mi pocit, že jsem zase živá, milovaná a viděná. Ale zároveň je zdrojem mé největší úzkosti, břemena, které mě drtí. Proč ho tajím? Protože se bojím. Bojím se důsledků, které by jeho „odhalení“ přineslo. Bojím se té řetězové reakce bolesti a ztráty. To tajemství je moje provizorní řešení, můj křehký štít proti realitě, který mě sice chrání před bezprostřední katastrofou, ale zároveň mě uvězňuje v emocionálním očistci. A otázka „proč?“ se tak stává neustálým, palčivým připomenutím, že žádné tajemství není nikdy doopravdy lehké. A žádná láska ve stínu nemůže kvést věčně bez bolesti a bez potřeby konečně vyjít na světlo. Ale jak? To je další otázka, na kterou zatím nemám odpověď.
