Článek
Karel se kamarádovi svěřil u piva. Ne mezi řečí, ne s nadsázkou. Řekl to tiše, skoro provinile, jako by se přiznával k něčemu, co by se říkat nemělo.
„Já se za ni někdy stydím,“ řekl a hned sklopil oči. „A nejsem sám.“
Ta věta visela ve vzduchu. Nebyla zlá. Byla upřímná. A právě proto byla tak drsná.
Jeho partnerka byla potetovaná. Ne trochu. Ne nenápadně. Tetování měla skoro všude. Ruce, nohy, záda, dekolt. A krk. Právě ten krk byl nejhorší. Nešlo ho schovat. Ani v zimě. Ani šál nepomohl. Vždycky bylo vidět, že je jiná.
V létě to bylo peklo. Lidi se otáčeli. Zírali. Někdo se usmíval, někdo kroutil hlavou. Děti se ptaly nahlas. Dospělí si šeptali. Karel cítil ty pohledy na zádech pokaždé, když šli po ulici, seděli v restauraci nebo čekali na zastávce.
Ale nebylo to jen v létě. Ani v zimě neměli klid. Tetování na krku přitahovalo pozornost jako magnet. V práci, na rodinných oslavách, na úřadech. Všude byl nejdřív pohled na ni – a pak pohled na něj. Ten druhý byl horší. Ten hodnotící. Ten, který se ptal: Tohle sis vybral?
Karel nebyl povrchní. Aspoň si to o sobě myslel. Měl ji rád. Smála se jeho hloupým vtipům, uměla ho vyslechnout, stála při něm, když bylo zle. Nebyla zlá, nebyla hloupá, nebyla prázdná. Jen byla jiná. A tu jinakost nosila napsanou na kůži.
Jenže on tu jinakost cítil pokaždé, když šli mezi lidi.
Na rodinných oslavách byl napjatý. Čekal, kdo se zeptá. Kdo se ušklíbne. Kdo pronese poznámku o „dnešní mládeži“, i když jí bylo přes třicet. Ona dělala, že si ničeho nevšímá. Možná si opravdu nevšímala. Možná se naučila ty pohledy ignorovat dávno předtím, než potkala Karla.
On je ignorovat neuměl.
Začal se přistihovat, že přemýšlí, co si vezme na sebe. Ne kvůli sobě. Kvůli kontrastu. Aby vedle ní nevypadal „ještě normálnější“. Aby nebyli tak nápadní. Sám sebe za to nenáviděl.
Jednou mu kamarád řekl: „Hele, ale to je přece její tělo.“
Karel přikývl. „Já vím.“
„Tak co řešíš?“
„To, že s ní žiji já.“
Ta odpověď byla brutální. Ale pravdivá.
Nešlo o tetování samotné. Šlo o to, co s ním přicházelo. Neustálá pozornost. Nevyžádané názory. Pocit, že musí pořád něco vysvětlovat. Obhajovat ji. Obhajovat sebe.
Začal se ptát, jestli je tohle život, který chce. Jestli je fér po ní chtít, aby se změnila. A jestli je fér zůstat, když v sobě nosí stud, který se pomalu mění v hořkost.
Miloval ji. Ale láska někdy nestačí, když se stydíš vyjít spolu ven.
Neřekl jí to. Ne přímo. Jen občas poznamenal, že by si mohla vzít rolák. Nebo že se na rodinnou oslavu „nechce moc řešit řeči“. Viděl, že ji to zranilo. Viděl to v očích. A přesto nepřestal.
Jednou se ho zeptala: „Vadím ti?“
Zalhal. „Ne.“
Ale pravda byla složitější. Vadilo mu, jak se vedle ní cítí. A to bylo možná ještě horší.
Nevěděl, jestli se má rozejít. Ne proto, že by ji přestal milovat. Ale proto, že se bál, že ji jednou začne nenávidět za něco, co je její součástí. A ona si to nezasloužila.
Ten příběh nemá jasný konec. Jen otázku, kterou si Karel klade každý den:
Je horší odejít od člověka, kterého máš rád… nebo zůstat a pomalu se stydět za to, kým je?
A někde mezi těmi pohledy cizích lidí se ztrácí odpověď.
