Článek
Přišel domů se svěšenou hlavou. Z dálky jsem poznala, že je něco špatně. A pak jsem ji uviděla – tu obávanou barevnou kartičku, co se vkládala do žákovské knížky za „neukázněné chování“. Tentokrát ale nebyla oranžová ani červená, ale zelená. S poznámkou napsanou úhledným písmem: „Za drzost.“ V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Můj syn? Drzý? To se mi nezdálo. A pak následovala telefonická konzultace s paní učitelkou, která mi s klidem řekla: „Měla byste si ho víc hlídat.“
Hlídala jsem ho od narození, s láskou a péčí, ale teď se mi v hlavě začala rýsovat jiná otázka: A kdo uhlídá ji? Vždycky jsem byla zastáncem toho, že učitel je autorita. Že by se jim mělo důvěřovat a spolupracovat s nimi. Vždyť dělají nesmírně důležitou práci – formují naše děti. Ale zároveň jsem nikdy nechápala, proč se někteří učitelé tváří, jako by měli svatozář a nikdy neudělali chybu. A v dnešní době, kdy se tak často mluví o partnerském přístupu k výchově, mi přijde, že někteří z nich uvízli v minulém století, kde se s dětmi jednalo jako s majetkem a s rodiči jako s nutným zlem.
Víte, můj syn není žádný svatoušek. Jako každý puberťák má své dny. Občas má ostřejší jazyk, občas je unavený nebo prostě nemá náladu. Ale drzost? To je pro mě silné slovo. On je spíš ten typ, který se ztratí v davu, nerad na sebe upozorňuje a spíš se stáhne, než aby se pouštěl do otevřených konfliktů. A tak mě ta poznámka „za drzost“ prostě nešla na rozum. Hned jsem se ho zeptala, co se stalo. A jeho verze příběhu byla, jak už to tak bývá, o dost jiná než ta učitelčina. Podle něj se zeptal, proč musí psát pátý diktát za týden, když už má stejně dobrou známku. Prý se jen zeptal, proč tolik diktátů, když je ve třídě spousta jiných dětí, které potřebují procvičovat jiné věci. A odpověď paní učitelky? Prý to bylo: „Drzoun! Takže ty se budeš ptát, co budeme dělat? To je moje věc! Máš to napsat, a ne se do toho plést!“ A pak následovala ta obávaná zelená karta.
Já jsem najednou nevěděla, komu věřit. Synovi? Nebo učitelce? Tohle dilema zná snad každý rodič. Snažíte se věřit svému dítěti, ale zároveň neshazovat autoritu učitele. Jenže co když se ta autorita chová, řekněme, prapodivně? Co když to, co je pro ni drzost, je ve skutečnosti jen to, že se dítě snaží bránit, nebo se prostě jen ptá na něco, co mu přijde nelogické? Neměla by právě tohle učitelka ocenit, místo aby za to rovnou sáhla po poznámce? Mám pocit, že někteří učitelé zapomínají, že jejich práce není jen o sypání informací do hlav dětí. Jde přece taky o to, jak s dětmi mluví, jak je motivují, jak je učí přemýšlet o světě.
A pak ta rada. „Měla byste si ho víc hlídat.“ To už je, myslím, přes čáru. Já své dítě hlídám. Vychovávám ho tak, aby bylo slušné, aby respektovalo druhé, aby se učilo. Ale zároveň ho učím, aby mělo svůj názor, aby se nebálo ptát a aby se nenechalo šikanovat. A když se zeptá na diktáty, protože mu to přijde nelogické, je to drzost? Nebo je to spíš projev toho, že přemýšlí? A neměla by právě tohle učitelka oceňovat, místo aby to trestala poznámkou? Mám pocit, že někteří učitelé zapomínají, že jejich práce není jen o předávání informací. Je to i o tom, jak komunikují s dětmi, jak je motivují, jak je učí přemýšlet. A taky o tom, jak komunikují s rodiči. Protože když se s vámi baví stylem „já jsem učitelka, já vím všechno nejlíp a vy do toho nemáte co mluvit“, tak se ta důvěra, o které se pořád mluví, buduje dost těžko.
A co je to "hlídání"? Mám ho přivázat k židli? Mám ho sledovat 24 hodin denně? Mám mu zakázat, aby se ptal? To je přece nesmysl. Děti potřebují volnost, aby se mohly rozvíjet. Potřebují se ptát, zkoušet, občas i chybovat. A učitel by měl být průvodce, ne strážce věznice. Měl by být ten, kdo je podpoří, ne ten, kdo je sráží za každou otázku, která se mu nelíbí.
Celá tahle situace mi otevřela oči. Uvědomila jsem si, že ne každý, kdo stojí za katedrou, je stejný. Jsou mezi nimi ti, co dělají svou práci s láskou a respektem k dětem i k nám, rodičům. A pak jsou tu ti, kteří by se měli zamyslet nad svým přístupem. A my, rodiče, bychom se neměli bát o tom mluvit. Měli bychom si stát za svými dětmi, ale zároveň se snažit o konstruktivní dialog. Protože jen tak se podaří změnit to, co nefunguje. A kdo uhlídá učitelku? No, to je otázka, na kterou zatím neznám odpověď. Ale myslím, že by se na to měli ptát i ti nahoře. Protože kvalita výuky není jen o penězích, ale i o přístupu. A ten, zdá se, občas drhne.
