Článek
S tou elektrickou koloběžkou to byl od začátku takový trošku ambivalentní pocit. Na jednu stranu jsem byla fakt ráda, že ho to vytáhlo ven. Víte, ti dnešní puberťáci…většinu času tráví zavření ve svých pokojích s hlavou zabořenou do monitoru. Takže když Jakub projevil zájem o nějakou venkovní aktivitu, brala jsem to všemi deseti. Představovala jsem si, jak s větrem ve vlasech brázdí ulice, jak si s kamarády dělají závody a jak se večer vrací domů unavený, ale šťastný. No, realita byla, jako už tolikrát v životě, trošku jiná.
První týden byl sice přesně podle mých představ. Jakub se s koloběžkou sžil, naučil se na ní perfektně ovládat a opravdu trávil venku spoustu času. Dokonce se mi chlubil i nějakými triky, co se naučil. Vypadalo to, že konečně našel něco, co ho baví a co ho zvedne od toho počítače. Jenže pak přišel ten zlom. Myslím, že to bylo o víkendu, kdy lilo jako z konve a Jakub nemohl ven. Celý den se poflakoval po bytě a evidentně se nudil. A tehdy ho to napadlo. Ten „geniální“ nápad, který navždy změnil dynamiku naší domácnosti.
Začalo to nenápadně. Nejdřív si na koloběžce jen tak popojel z pokoje do obýváku, prý aby nemusel chodit pěšky. Trochu jsem se ušklíbla, ale nechala jsem to být. Říkala jsem si, že je to jen taková momentální lenost. Jenže pak se to opakovalo. A zase. A znovu. A já si začala všímat, že Jakub už po bytě skoro vůbec nechodí. Jeho hlavní dopravní tepnou se stala chodba mezi jeho pokojem a kuchyní. A jeho dopravním prostředkem? Jeho milovaná elektrická koloběžka. Pokaždé, když dostal chuť na něco dobrého, což, jak už jsem zmínila, je u puberťáka frekvence srovnatelná s tikáním hodin, nasedl na svou káču a potichu se přiblížil k lednici. Otevřel dveře, zkontroloval zásoby, vybral si svou oběť (nejčastěji to bývala nějaká sladkost nebo sýr) a zase se na koloběžce odplížil zpátky do svého pokoje. Občas to vypadá opravdu absurdně.
Představte si tu tichou domácnost, kde slyšíte jen tlumené bzučení elektromotoru, a pak se zpoza rohu objeví osmnáctiletý kluk na elektrické koloběžce s banánem v ruce. Nebo s balíčkem chipsů. Nebo s půlkou melounu (ano, i to se stalo). Vypadá to, jako by se u nás natáčel nějaký dadaistický film. Snažila jsem se s ním o tom mluvit. Vysvětlovala jsem mu, že ta koloběžka je určená na venkovní aktivity, na pohyb, na zábavu s kamarády. Ale Jakub má na všechno svou logickou (tedy spíš pubertální) odpověď. „Mami, ale já šetřím energii! Proč bych měl chodit, když můžu jet? Takhle si šetřím síly na ven, až zase bude hezky!“ A když jsem namítla, že ten pohyb by mu prospěl, přidal další argument: „A taky šetřím podlahu! Čím míň chodím, tím míň se opotřebovává!“ No, co na to říct? Jeho argumentace je sice občas dost bizarní, ale s puberťákem se prostě někdy nedá rozumně diskutovat. Mají svůj vlastní vesmír logiky.
Takže teď už to beru s humorem. Když slyším to tiché bzučení, už vím, co se děje. Jakub má zřejmě zase hlad nebo si jde pro pití. Občas ho potkám na chodbě, jak se ladně vyhýbá rohu s tácem plným sušenek na kolenou. A musím se potlačeně smát. Je to prostě jeho způsob, jak si zpříjemnit život. I když ten život se momentálně odehrává převážně mezi jeho postelí a lednicí. Občas se ho zeptám, jestli by tu koloběžku nemohl aspoň na chodbě nechat, a on mi s vážnou tváří odpoví, že je to jeho „osobní zóna“ a že se tak cítí svobodněji. No dobře, ať si jezdí. Aspoň vím, kde ho najdu, když ho náhodou potřebuju. Většinou parkuje někde u lednice nebo u dveří jeho pokoje. A kdo ví, třeba ho to jednou přejde. Třeba zase objeví kouzlo chůze a zjistí, že i pár kroků po bytě mu neuškodí. I když, s tou jeho teorií o šetření energie si nejsem úplně jistá. Ale hlavně, že je spokojený (a že nám to občas vykouzlí úsměv na tváři, i když ten úsměv je občas tak trochu ironický). A třeba jednou tu koloběžku zase vytáhne ven a já budu mít radost, že se hýbe.
Do té doby se budu muset smířit s tím, že máme doma puberťáka s vlastním elektrickým MHD, které má jednu hlavní trasu: pokoj – lednice – pokoj. A víte co? Vlastně je to docela zábavné pozorovat. Jen doufám, že nám brzy nedojde elektřina. To by pak musel k té lednici přece jenom dojít pěšky. A to by byl konec jedné éry.
