Článek
Každý den se probouzím s tíživým pocitem v žaludku. Vím, co mě čeká. Další den plný sarkastických poznámek, posměšných pohledů a tichého ponižování. Můj otec. Muž, který by měl být mou oporou, se stal mým největším kritikem. Každé mé slovo, každý můj čin, je pro něj záminkou k zesměšnění.
Pamatuji si, jak jsem jako malá holka toužila po jeho uznání. Chtěla jsem, aby byl na mě pyšný, aby mě chválil za mé úspěchy. Místo toho jsem se dočkala jen chladného odsudku a sarkastických poznámek. „Podívej se na ni, jak se tváří. Myslí si, že snědla všechnu moudrost světa,“ říkal s úšklebkem před návštěvou.
V pubertě se to ještě zhoršilo. Moje nejistota a touha po přijetí se staly snadným terčem pro jeho jedovaté poznámky. „Co to máš na sobě? Vypadáš jak strašák do zelí,“ smál se, když jsem se snažila obléct něco, v čem bych se cítila hezky.
Včera večer se stalo něco, co zlomilo i tu poslední kapku mé trpělivosti. Seděli jsme u večeře a já se s nadšením svěřovala s novým projektem, na kterém pracuji. Místo podpory se mi dostalo jen posměchu. „Ty a projekt? To je jako chtít po psovi, aby hrál na klavír,“ prohlásil s ledovým klidem.
Už jsem to nevydržela. Vstala jsem od stolu, slzy mi tekly po tvářích a křičela jsem na něj, ať už toho nechá. Ať mě přestane ponižovat. Ať se aspoň jednou zachová jako otec.
Místo omluvy se mi dostalo jen chladného pohledu. „Co si to dovoluješ? Jak se opovažuješ takhle mluvit se svým otcem?“ zavrčel.
Utekla jsem do svého pokoje a zamkla dveře. Celou noc jsem proplakala. Cítila jsem se naprosto bezmocná a zoufalá. Proč mě tak nenávidí? Co jsem mu udělala?
Dnes ráno jsem se probudila s rozhodnutím. Už to takhle dál nejde. Musím se mu postavit. Musím mu říct, jak moc mi ubližuje.
Sebrala jsem veškerou svou odvahu a šla za ním do pracovny. „Tati, musíme si promluvit,“ řekla jsem s chvějícím se hlasem.
„O čem chceš mluvit?“ zeptal se bez zájmu, aniž by zvedl pohled od novin.
„O tom, jak se ke mně chováš. O tom, jak mě neustále ponižuješ a zesměšňuješ,“ řekla jsem odhodlaně.
Chvíli bylo ticho, pak se na mě podíval s překvapeným výrazem. „Já tě ponižuji? O čem to mluvíš?“
„O všem! O tvých sarkastických poznámkách, o tvém posměchu, o tvém neustálém kritizování,“ vyhrkla jsem.
„Já jenom žertuji. Snažím se tě trochu popíchnout, aby ses tolik nebrala vážně,“ řekl s úsměvem.
„Tohle nejsou žerty, tati. Tohle je ponižování. A moc mě to bolí,“ řekla jsem se slzami v očích.
V tu chvíli se jeho úsměv vytratil. Podíval se na mě s vážným výrazem a řekl: „Promiň. Nikdy jsem tě nechtěl zranit. Myslel jsem, že to bereš s nadhledem.“
„Neberu, tati. A myslím, že už nejsem jediná, kdo si toho všiml,“ ozval se zpoza dveří matčin hlas.
Matka vstoupila do pracovny a posadila se vedle mě. „Už dlouho jsem si všímala, jak se k ní chováš. Myslela jsem, že se to časem zlepší, ale mýlila jsem se,“ řekla s klidným hlasem, ale s pevným postojem.
Otec mlčel. Vypadal zaskočeně a zmateně. „Já… já nevím, co říct,“ koktal.
„Měl bys jí říct, že tě to mrzí. A že se budeš snažit se změnit,“ řekla matka.
Otec se na mě podíval a řekl: „Promiň mi, dcero. Moc mě to mrzí. Nikdy jsem nechtěl, abys trpěla. Slibuji, že se budu snažit být lepším otcem.“
Objala jsem ho a cítila jsem, jak se mi ulevilo. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že se něco změnilo. Že se možná konečně dočkám otce, kterého jsem si vždycky přála.
O několik týdnů později se otec začal měnit. Začal se zajímat o mé zájmy, chválil mé úspěchy a dokonce se snažil být vtipný bez sarkasmu. Bylo to neuvěřitelné. Jako by se z ledového krále stal laskavý otec.
