Článek
Penzion, kde jsme bydleli, byl malý, útulný a bez stravy. Připadalo nám to praktické – přes den jsme chtěli stejně cestovat, ochutnávat místní kuchyni a večer si dát rybu u moře. Jenže hned první večer ukázal, že společné stolování s tchyní nebude tak jednoduché, jak jsme si představovali.
Vyrazili jsme do přístavu, kde se v řadě tísnily restaurace s plastovými jídelními lístky a živými humry ve vitrínách. Všude to vonělo česnekem, grilovanou rybou a mořem. Posadili jsme se ke stolu, objednali víno a začali listovat menu.
Já chtěl čerstvého tuňáka, manželka salát s chobotnicí, tchán si okamžitě vyhlédl porci mušlí. A tchyně? „Já si dám jen rajčatový salát,“ oznámila. „Já nejím tolik jako vy.“ Číšník se usmál a odešel s objednávkou.
Večeře začala příjemně. Víno chladilo, slunce zapadalo, na pláži se ozýval smích turistů. Jenže sotva nám přinesli jídlo, tchyně se začala natahovat po všem, co bylo na stole. „Jen kousek ryby, ať vím, jak chutná,“ řekla a ukrojila pořádný kus z mého tuňáka. „A jednu škebličku, jen tak na ochutnání,“ sáhla tchánovi do mísy. „Chobotnici jsem ještě nikdy nejedla,“ vyhrkla, a než manželka stačila cokoliv namítnout, zmizel kus jejího salátu na tchynině vidličce.
Ne že by toho snědla hodně, ale dohromady to byla slušná večeře. My se usmívali, brali to s nadhledem – dokud nepřišel účet.
Číšník položil papírek na stůl a já vytáhl peněženku. V tu chvíli tchyně rázně prohlásila: „Ale já nebudu platit tolik jako vy. Já jsem měla jen rajčata.“
Všichni jsme ztuhli. Mysleli jsme, že si dělá legraci. Jenže tchyně měla ten pohled, který známe z domova – když se rozhodne, že něco neudělá, nepohne s ní ani bagr.
„Mami, vždyť jsi ochutnala od každého,“ zkusila to manželka.
„Ochutnat není jíst!“ odsekla tchyně. „Já si dala jen pár soust. Já nejím tolik. Proč bych měla platit za vaše přejídání?“
Číšník stál vedle nás, nerozuměl česky, ale výraz ve tváři měl jasný: baví se, nebo se hádají? Já se snažil situaci zachránit: „Zaplatíme to dohromady, to je jedno.“ Ale tchyně už se pustila do obrany svých práv.
„To není spravedlivé,“ pokračovala. „Vy si objednáte drahé ryby a já mám jen rajčata. To mám platit za rybu, kterou jsem si nedala?“
Tchán se snažil bránit: „Ale ta mísa mušlí stála dvacet eur a tys mi jich půlku snědla!“
„Ale jen malých!“ odpálkovala ho. „A já jsem tě vlastně zachránila, protože kdybys je snědl všechny, bylo by ti těžko!“
V tu chvíli už se vedlejší stoly začaly smát. Němci, co seděli poblíž, očividně chápali víc, než jsme si mysleli. Číšník znejistěl, ale nakonec prostě počkal, jak to dopadne.
Rozhodl jsem se to utnout. Vytáhl peníze, zaplatil celý účet a snažil se udělat to co nejrychleji. Jenže tchyně byla dotčená. „Já nechci, aby to vypadalo, že jsem lakomá,“ prohlásila nahlas. „Ale já prostě nejím tolik, to by si měl každý uvědomit!“
Celou cestu zpátky do penzionu jsme poslouchali její přednášku o tom, jak by účty v restauracích měly být férově rozdělené podle toho, kdo co sní. „Já bych klidně byla pro, aby každý měl váhu u talíře. To by se hned vidělo, kolik kdo sní.“
Já a manželka jsme se smáli už jen z nervů. Tchán jen kroutil hlavou a tiše brblal.
Další dny jsme se snažili restauracím vyhýbat. Někdy jsme si koupili bagetu a sýr, sedli na pláž a měli klid. Jenže i tak se té scéně nedalo vyhnout. Kdykoliv jsme prošli kolem té restaurace, manželka se začala smát a já cítil, jak se mi orosilo čelo.
A tchyně? Ta si stála za svým. „Já jsem měla pravdu,“ řekla vždycky pyšně. „Proč bych měla platit za něco, co jsem nesnědla? To by bylo, abych na dovolené ještě doplácela!“
A tak máme vzpomínku, která se vypráví dodnes. Na tu chvíli, kdy se u moře neřešila romantika, ale otázka, jestli se „ochutnávka“ počítá jako plnohodnotné jídlo.
