Článek
Letiště bylo plné očekávání a kufrů. Děti poskakovaly, manželka kontrolovala pasy a já se snažil tvářit, že všechno mám pod kontrolou. Tchyně kráčela hrdě vpředu, jako kdyby vedla výpravu na severní pól.
A pak se to stalo. Od vedlejší přepážky se k nám připojila postarší dáma s růžovým kufrem a kloboukem, který by klidně obstál na filmovém festivalu. „Tak, tady jsem!“ zavolala vesele.
„A to je kdo?“ špitla manželka.
„Moje kamarádka Božena,“ oznámila tchyně s úsměvem. „Říkala jsem si, že by se mi hodila společnost.“
Společnost? My jsme čekali rodinnou dovolenou – a najednou nás bylo o jednoho víc. Ne že bychom byli nespolečenští, ale nikdo s ní nepočítal.
Už v hotelu se ukázalo, že to nebude jednoduché. Místo dvou pokojů pro rodinu a tchyni, byla teď potřeba ubytovat i Boženu. Recepční nechápal, proč najednou stojí čtyři dospělí s papíry na tři pokoje. „To je moje kamarádka,“ vysvětlovala tchyně, jako by to byla samozřejmost. Recepční jen zakroutil hlavou a podal nám klíče – Božena skončila v pokoji s tchyní.
První den na pláži probíhal ještě v klidu. Božena byla hovorná, pořád vyprávěla historky ze svého života – od sousedů v paneláku až po mladická léta v tanečním kroužku. Děti ji okamžitě pojaly jako atrakci, protože dokázala udělat brejle z plastových kelímků a chytala mušle s větším nadšením než ony.
Ale brzy se začalo ukazovat, že „tajný přívažek“ s sebou přináší komplikace. Božena se například ráno objevila na balkoně v županu a začala hlasitě zpívat lidovky. Místní Italové z protějšího apartmánu nejdřív tleskali, pak si raději zavřeli okna.
Další den, při snídani, začala dávat rady, jak bychom měli jíst zdravěji. „Máslo si nedávej, mladej, z toho roste břicho,“ upozorňovala mě s vážnou tváří. A tchyně jen souhlasně přikyvovala.
Když jsme chtěli jít na výlet lodí, zjistili jsme, že Božena má mořskou nemoc. Půl hodiny před odjezdem oznámila, že na loď prostě nepůjde. A protože tchyně odmítla kamarádku nechat samotnou, výlet se zrušil. Děti byly zklamané a já jsem poprvé vážně přemýšlel, jestli se nedá koupit samostatný let zpátky domů.
Vrchol nastal pátý den. Božena se rozhodla, že večer „rozproudí atmosféru“ a přinesla na terasu hotelu vlastní láhev vína. Začala nalévat všem, i když někteří už měli dost. Po půl hodině se dala do tance, tchyně se přidala a obě předváděly kreace, za které by se nestyděli ani v televizní soutěži. Bohužel – přímo pod jejich balkonem večeřeli hosté v restauraci. Reakce byla rozporuplná: někdo se smál, někdo natáčel na mobil, někdo kroutil hlavou.
A my? My seděli v křeslech, hlavy v dlaních, a přemýšleli, jak tuhle show vysvětlíme dětem.
Poslední dny dovolené už jsme brali s humorem. Věděli jsme, že odpor je marný. Božena byla prostě součástí naší party, ať jsme chtěli, nebo ne. Na pláži nám obsazovala lehátka, v obchodech smlouvala s prodavači tak tvrdě, že nám sami nabízeli slevy, jen aby už odešla.
Když jsme se vrátili domů, sousedi se ptali, jak bylo. „Dobře,“ odpověděla manželka. „Ale až pojedeme příště, musíme se předem ujistit, že tchyně nevymyslela nějaké překvapení.“
Já jsem se jen pousmál. Protože od teď už vím: když tchyně řekne „jedeme na rodinnou dovolenou“, nikdy to neznamená jen rodinu.
