Článek
Parkování ve městě je občas adrenalinový sport. Člověk krouží blok za blokem, s napětím sleduje každé uvolňující se místo a pak, když konečně zahlédne vytoužený prázdný flek, se mu málem zastaví srdce radostí. Jenže pak přijde někdo jiný a s nonšalancí sobě vlastní mu to místo vyfoukne přímo před nosem. A to je ještě ten lepší případ. Ten horší nastane, když už na tom místě parkujete a někdo vám začne tvrdit, že je jeho. A přesně tohle se stalo včera mojí babičce.
Babička Miluška je kapitola sama o sobě. V jejích osmdesáti letech jí energie a temperamentu závidí i o polovinu mladší ročníky. Je to dáma s pevnou vůlí, ostrým jazykem a neochvějnou vírou ve svou pravdu. A když jde o její parkovací místo před domem, tam končí veškerá sranda. Už léta má totiž babička nepsané právo na jedno konkrétní parkovací místo s číslem 12. Není nijak označené, nikdo jí ho oficiálně nepřidělil, ale všichni v okolí to vědí a respektují to. Až doteď.
Včera odpoledne se babička vracela z nákupu a s uspokojením zahlédla své oblíbené místo volné. S elegancí zkušené řidičky tam zajela se svou stařičkou, ale stále spolehlivou Škodou Favorit. Sotva stihla vypnout motor, ozvalo se za ní troubení. Ve zpětném zrcátku viděla obrovské černé SUV, jehož řidič netrpělivě gestikuloval. Babička nechápavě stáhla okénko. „Copak je?“ zeptala se s klidem, který v sobě skrýval blížící se bouři. „Tohle je moje parkovací místo!“ zahřměl z okna SUV muž, jehož mohutná postava kontrastovala s babiččinou drobnou figurkou. Jeho hlas zněl podrážděně, jako by mu někdo ukradl minimálně rodinné stříbro. Babička si ho s klidem prohlédla. Pak její pohled sklouzl na jeho auto, které bylo snad o dvě čísla větší než to její. „Vaše?“ opáčila s ledovým klidem. „A podle čeho usuzujete, že je vaše?“ „No, parkuju tady vždycky!“ odsekl řidič. „A já tady parkuju už dvacet let,“ kontrovala babička a v jejím hlase už bylo slyšet varovné tóny. „A tohle je moje místo. S číslem dvanáct.“ Muž se zamračil a rozhlédl se kolem. Žádné číslo na zemi ani na značce nebylo. „Žádné číslo tu není!“ „Ale je,“ trvala na svém babička. „Je v mém srdci a v srdcích všech slušných lidí z okolí.“
V tu chvíli jsem se k nim náhodou přiblížila. Byla jsem na cestě k babičce a slyšela jsem ten hluk. Když jsem viděla tu scénu, musela jsem se potají usmát. Tohle byla klasická babička Miluška v akci. „Dobrý den,“ řekla jsem s úsměvem k řidiči SUV. „Omlouvám se za zdržení, ale babička má na tohle místo takové… silné citové vazby.“ Muž si mě prohlédl s otráveným výrazem. „Citové vazby? To si děláte legraci?“ „Vůbec ne,“ odpověděla jsem. „Víte, babička tady parkovala, když jste vy ještě tahal kačera na provázku. A všichni to tady respektují.“ K mému překvapení se v tu chvíli ozvala paní z vedlejšího domu. „To je pravda, paní Miluška má tohle místo už odjakživa.“ Přidal se i starší pán s berlí. „Přesně tak, to je její dvanáctka.“
Řidič SUV vypadal čím dál tím zmateněji. Najednou stál proti přesile místních obyvatel, kteří svorně hájili babiččino neoficiální parkovací právo. Jeho argumenty se začaly hroutit jako domeček z karet. „Ale moje auto je větší,“ zkusil ještě poslední zoufalý pokus. „Mně se sem hůř parkuje.“ „Tak si kupte menší auto,“ odvětila babička s logikou, která se nedala vyvrátit. V tu chvíli už se musel smát i on. Uvědomil si, jak absurdní celá situace je. Nakonec s povzdechem zařadil zpátečku. „Dobře, tak si tu svou dvanáctku nechte,“ řekl s kapitulací v hlase. „Já si najdu jiné místo.“ Babička vítězoslavně přikývla. „Děkuji. A příště si pamatujte, že i když číslo na zemi není, neznamená to, že to místo nemá svého majitele.“
Když řidič SUV konečně odjel, babička se na mě s úsměvem podívala. „Vidíš? Trocha asertivity ještě nikomu neuškodila.“ Pomohla jsem jí s nákupními taškami a šly jsme domů. Cestou mi vyprávěla, jak si tohle místo kdysi vyhlédla, protože je tam kousek stínu a v létě se jí auto tolik nepřehřívá. A že číslo dvanáct má ráda odjakživa. Ten den jsem si uvědomila několik věcí. Zaprvé, nikdy nepodceňujte odhodlání starších lidí, zvlášť když jde o jejich zvyky a práva (i když jsou jen nepsaná). Zadruhé, sousedská solidarita ještě nevymřela. A zatřetí, babička Miluška je prostě legenda. A její parkovací místo číslo dvanáct je toho důkazem. I když ho nikde nenajdete, věřte mi, existuje. A radši se o něj nepokoušejte. Mohli byste narazit na armádu loajálních sousedů a jednu osmdesátiletou dámu s ocelovým pohledem a neústupnou vůlí. A to je souboj, který se nevyhrává. Zvlášť když máte auto o dvě čísla větší. Tam už nepomůže ani sebevětší motor. Prostě respektujte dvanáctku. Pro klid duše. A pro dobré sousedské vztahy.
