Článek
Pracuji jako copywriterka na volné noze už několik let a musím říct, že jsem si na ten svůj digitální život celkem zvykla. Všechno důležité mám v počítači, zálohuji, dávám si pozor. Ale občas se prostě stane něco, s čím člověk nepočítá. Něco, co otřese jeho digitálním světem v základech.
Ten den jsem pracovala na jednom z největších projektů roku. Klient si dal záležet na briefu, já jsem si dala záležet na rešerši a samotné psaní mi šlo od ruky jako nikdy. Už jsem se blížila k závěru, zbývalo mi jen pár odstavců a mohla jsem si s úlevou oddechnout.
V tu chvíli se můj starý, ale věrný laptop rozhodl, že si dá pauzu. Ne jen tak obyčejnou pauzu. Z obrazovky zmizelo všechno. Jen černá tma a kurzor, který líně blikal, jako by se mi posmíval. Zkusila jsem všechno – restart, různé kombinace kláves, modlení se k digitálním bohům. Nic nepomohlo. Můj dokument, moje práce za posledních několik dní, prostě zmizela.
S bušícím srdcem jsem zavolala na firemní IT podporu. Na lince se ozval znuděný hlas mladého muže, který se představil jako Honza. Vysvětlila jsem mu svůj problém, snažila jsem se mluvit klidně, i když ve mně už začínala vřít krev.
„Zmizel mi celý dokument, na kterém jsem pracovala několik dní. Je nějaká šance ho obnovit?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
Na druhé straně se ozvalo povzdechnutí. „Jak jste to ukládala? Měla jste automatické ukládání zapnuté?“
Přiznala jsem, že jsem si nebyla jistá. V tom spěchu jsem na to asi zapomněla. To byla moje chyba, vím to. Ale v tu chvíli jsem potřebovala pomoc, ne výčitky.
A pak přišla ta věta, která mě dorazila: „No, víte, to není chyba systému, to je vlastnost.“
„Promiňte, cože?“ nechápala jsem. „Jak to, že to není chyba? Prostě mi zmizela celá práce!“
„No, ten váš starý model už občas dělá takové věci. Je to prostě jeho vlastnost. Když se přehřeje nebo něco, tak se občas stane, že se neuložená data ztratí. To je normální.“
Normální? Ztratit několik dní práce je podle něj normální? V tu chvíli jsem měla chuť prohodit ten laptop oknem.
„Takže mi chcete říct, že s tím nic nemůžete dělat? Že prostě mám smůlu a musím to napsat celé znovu?“ zeptala jsem se s hořkostí v hlase.
„No, v podstatě ano. Pokud jste to neměla uložené, tak se s tím nedá nic dělat. Příště si dávejte pozor a zapněte si to automatické ukládání.“ Jeho hlas zněl, jako by mi radil, ať si příště nezapomenu vzít deštník, když prší. Jako by to byla naprosto běžná a banální záležitost.
„Ale já jsem vám volala, abyste mi pomohl, ne abyste mi říkal, co jsem měla udělat!“ vyjela jsem už trochu podrážděně.
„Já vám říkám, jak to je. To není chyba systému, ten funguje tak, jak má. To je prostě vlastnost vašeho starého počítače.“
V tu chvíli jsem pochopila, že s tímhle člověkem nemá cenu dál diskutovat. Jeho logika byla naprosto absurdní. Jako by mi řekl, že když mi upadne talíř a rozbije se, tak to není chyba gravitace, ale vlastnost toho talíře, že je křehký.
S těžkým srdcem jsem zavěsila. Seděla jsem chvíli v tichu a zírala na prázdnou obrazovku. Vztek a frustrace se ve mně mísily s naprostou bezmocí. Tolik času a energie v háji. A ten ajťák mi s klidem tvrdil, že je to vlastnost.
Samozřejmě, vím, že jsem si měla dávat větší pozor a pravidelně ukládat. Ale čekala bych trochu víc soucitu a snahy o pomoc od někoho, kdo by měl těmhle věcem rozumět. Místo toho jsem dostala jen suché konstatování a poučení.
Nakonec jsem se zhluboka nadechla a začala znovu. Neměla jsem jinou možnost. Celou noc jsem seděla u počítače a snažila se vzpomenout si na všechno, co jsem napsala. Bylo to frustrující a vyčerpávající, ale nakonec jsem to nějak dala dohromady.
Poučení z téhle zkušenosti? Automatické ukládání je můj nejlepší přítel. A když mi zase někdy něco zmizí, asi se už nebudu obracet na firemní IT podporu. Protože vím, že mi s klidem řeknou, že to není chyba, ale vlastnost. A s tím se prostě musím smířit. I když se s tím smiřuji jen velmi těžko. Ten pocit, že se vám někdo vysmívá do očí s takovou arogancí, je k nezaplacení. A to nemyslím ironicky. Myslím to naprosto vážně. Je to pocit naprosté bezmoci a zklamání. A to je vlastnost, kterou bych na žádném systému ani na žádném člověku nechtěla zažít.
