Článek
Naše firemní kuchyňka je takové malé bojiště ranních ospalců a odpoledních kofeinových závisláků. Většinou se tam ozývá jen klapání lžiček o hrnky a tiché povzdechy nad brzkým vstáváním. Ale občas se stane, že ji rozzáří výbuch smíchu. A většinou za to může naše kolegyně Zuzka.
Zuzka je ztělesněné mládí a radost. I když už dávno překročila magickou třicítku (tedy, alespoň myslím, ona o tom nerada mluví a já jsem se nikdy neodvážila zeptat), v jejím srdci pořád bije duše hravého dítěte. Miluje barevné oblečení, třpytivé doplňky a všechno, co má nádech roztomilosti. A její přístup ke kávě je toho dokonalým důkazem.
Jednoho rána, když se linula kuchyňkou vůně čerstvě uvařené kávy, Zuzka si s podezřením prohlížela černý mok v mém hrnku. „Tohle je ta vaše ‚dospělácká‘ káva, co?“ zeptala se s lehce ohrnutým nosem. „No, ano,“ přikývla jsem. „Silná, černá, bez cukru a mléka. Prostě káva pro ty, kteří už mají něco za sebou a potřebují pořádnou dávku energie.“ Zuzka se ušklíbla. „Tak to já chci být navždy dítě,“ prohlásila s teatrálním gestem a sáhla po dóze s kakaem. Nasypala si do svého hrnku pořádnou lžíci, zalila trochou horké vody, rozmíchala na hustou pastu a pak teprve dolila kávou a přidala ještě lžičku cukru. Výsledkem byla sladká, voňavá „dětská káva“, která s mou hořkou černou neměla nic společného.
„Co na tom vidíš?“ zeptala jsem se s úsměvem, sledujíc její blažený výraz, když si upíjela svůj sladký nápoj. „Je to prostě radost v hrnku,“ odpověděla Zuzka. „Proč si komplikovat život nějakou hořkou břečkou, když si můžu udělat něco, co mi opravdu chutná a co mi připomíná bezstarostné dětství?“ Její argumentace byla tak upřímná a nakažlivá, že jsem se musela zamyslet. Proč vlastně většina z nás s věkem automaticky přechází na tu „dospěláckou“ kávu? Je to nějaký rituál dospělosti? Nebo jsme jen zapomněli na to, co nám kdysi dělalo radost?
Zuzka se svým přístupem ke kávě není v naší kanceláři jediná, kdo tak trochu vybočuje z řady. Máme kolegu Petra, který si do čaje zásadně dává med a citron, i když venku je třicet stupňů ve stínu. A pak je tu naše šéfová, která si do svého espresa tajně přidává špetku skořice. Zdá se, že každý z nás má nějakou tu svou malou kulinářskou úchylku, která nám zpříjemňuje pracovní den. Ale Zuzčina „dětská káva“ je přece jenom trochu výjimečná. Je to takový malý rebelský čin proti dospělácké vážnosti. Je to připomínka toho, že i v tom nejhektičtějším dni si můžeme dopřát trochu hravosti a potěšení.
Občas se Zuzce někdo z kolegů posměšně zeptá, kdy už konečně začne pít „pořádnou“ kávu. Ale ona se jenom usměje a odpoví, že až dospělost přestane být tak nudná. A s tím se těžko polemizuje. Její „dětská káva“ se dokonce stala takovým malým fenoménem v naší kanceláři. Občas někdo, kdo má obzvlášť špatnou náladu, si tajně přisype do kávy trochu kakaa. A musím přiznat, že i já jsem jednou v zoufalství sáhla po dóze a udělala si „Zuzčinu speciální“. A světe div se, na chvíli to opravdu pomohlo. Ten sladký, hřejivý nápoj mi připomněl, že život nemusí být vždycky jenom o povinnostech a zodpovědnosti. Že je v něm místo i pro malé radosti a pro návrat k dětské bezstarostnosti.
Zuzka mi jednou řekla, že dospělost je sice fajn, protože si člověk může dělat, co chce (třeba si dát k snídani zmrzlinu), ale zároveň s sebou nese spoustu pravidel a očekávání, která nás někdy zbytečně svazují. A že její „dětská káva“ je takový malý symbol svobody a odmítnutí těchhle zbytečných omezení. Myslím, že má pravdu. Proč bychom se měli vzdávat věcí, které nám dělají radost, jen proto, že už "se to nehodí"? Proč bychom měli pít hořkou kávu, když nám chutná sladká? Proč bychom měli nosit jenom šedé a černé oblečení, když milujeme barvy? Zuzka nám svým nenuceným způsobem připomíná, že v každém z nás pořád žije to malé dítě, které touží po hře, po radosti a po troše sladkostí. A že není nic špatného na tom, občas mu dopřát sluchu. Třeba i v podobě lžičky kakaa v ranní kávě.
Takže, až si příště budete připravovat svou ranní kávu, zkuste se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, co vám opravdu chutná. Možná zjistíte, že i ve vás se skrývá malý „kávičkový rebel“, který touží po něčem trochu jiném, než je ta „dospělácká“ hořkost. A kdo ví, možná vám ta lžička kakaa dovede vykouzlit úsměv na tváři a připomene vám, že život je přece jenom trochu sladší, než se na první pohled zdá. Stejně jako Zuzčina káva. A to je přece fajn, no ne? I když už jsme dávno „dospělí“.
