Článek
Věřila jsem, že tam bude klid, že si v tichu projdu uličky, nakoupím v pohodě bez davu, jak jsem to dělala dřív. Jenže to, co mě čekalo za dveřmi, bylo všechno, jen ne běžný nákupní den. Už před vchodem stálo pár lidí. Vypadali trochu nervózně, ale říkala jsem si, že to bude možná tím, že mají naspěch do práce. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, bylo jasné, že něco není v pořádku. Žádná pokladna nesvítila, žádná pokladní nevydávala klasické „dobrý den“, nikdo nepípal zboží. Ticho. A pak jen ta jedna věta, která padla někde z úst neochotné brigádnice: „Dnes fungují jen samoobslužné pokladny.“
Stála jsem u regálu s čerstvým pečivem a už odtamtud bylo slyšet první nespokojené hlasy. Samoobslužné? V sedm ráno, když spousta lidí je tu kvůli velkým nákupům, s plnými vozíky a nákupními lístky na dva papíry? Bylo jen otázkou času, kdy to bouchne. Netrvalo to ani pět minut. U jednoho z terminálů se starší pán snažil načíst chleba. Pípalo to, svítilo to červeně, terminál žádal obsluhu. Nikdo nepřicházel. Otočil se a zvedl hlas, zavolal si vedoucího směny.
A tehdy to celé začalo. Zpoza dveří kanceláře přišel kluk. Mladý, sotva mu bylo pětadvacet. Vlasy do culíku, výraz napůl omluvný, napůl bezradný. Lidé ho zasypali otázkami, požadavky, žádostmi o otevření klasické pokladny. Jenže odpověď byla vždy stejná: „Ne, dnes to nepůjde.“ Stála jsem opodál a pozorovala, jak se atmosféra mění. Vzduch houstl, lidi házeli pohledy jeden na druhého, jako by se chtěli ujistit, že nejsou jediní, komu to celé připadá jako špatný vtip. Jedna paní u vozíku s plným košem zboží – mouka, olej, mléko, vejce, zavařeniny, to nevypadalo na rychlý nákup. Sklonila se k muži vedle ní a řekla polohlasem: „To snad není možný, tohle.“ Otočila se na toho mladého manažera a zeptala se: „A kdy teda otevřete normální pokladny?“ Odpověď? Ramena nahoru, nic konkrétního. Prostě dnes jen samoobsluha. A v tu chvíli to přišlo. Lidi začali odkládat zboží přímo na zem. Někdo nechal vozík stát u regálu s kávou, jiný ho odtlačil ke květinám a odešel. Atmosféra se změnila z frustrace na tiché nasupení. Jeden starší pán se otočil a pronesl nahlas: „Tohle už je fakt výsměch. Nejsem tady abych dělal práci za ně!“ A odešel. Jen tak. Beze slova. A nebyl sám. V řadě před samoobslužnou pokladnou mezitím bouchla první vajíčka. Někomu upadla krabička a rozbila se o dlažbu. Lidé couvli, někdo zaklel, brigádnice si povzdechla. Nebylo jasné, jestli to bylo omylem nebo ze vzteku, ale najednou tam stála rozlitá louže bílků a žloutků, a nikdo neměl chuť to řešit. Já sama jsem měla v ruce jen pár věcí – jogurty, jablka, nějaké pečivo. Ale i to jsem nakonec položila zpátky. Necítila jsem se dobře. Ten vztek, ta nervozita, to, jak se v obličeji měnil výraz jedné starší paní ze zoufalství na slzy… to všechno mě najednou přimělo odejít.
Venku jsem se na chvíli zastavila a otočila. Přes skleněné dveře bylo vidět, jak fronta u samoobsluh narostla, jak další lidé odchází a jak ten mladý manažer už jen sedí u počítače a tváří se, že je všechno v pořádku. A právě tady to celé naráží na jádro problému. Automatizace je fajn, pokud funguje. Ale když ve velkém řetězci, v ranní špičce, nefunguje jediná klasická pokladna, je to selhání. Lidské, systémové, organizační. Lidé nejsou stroje. Ne všichni umí samoobsluhu, ne každý má náladu hrát si ráno s čtečkou kódů, když ještě ani nedopil kávu. A už vůbec ne, když mají plný vozík. Zajímalo by mě, kolik lidí ten den skutečně nakoupilo. A kolik z nich se tam už nevrátí. Možná jsem jednou z nich.
Ne proto, že bych měla něco proti technologiím, ale proto, že v krizi nemůže být odpovědí „my s tím nic neuděláme“. Musí být někdo, kdo zvedne hlavu, vezme klíč a otevře pokladnu. Ne proto, že je to jeho práce. Ale proto, že to je správné.
