Článek
První dny v Barceloně byly jako z katalogu. Procházely jsme se po La Rambla, obdivovaly Gaudího Sagradu Familiu a park Güell, opalovaly se na pláži Barceloneta a večer si užívaly tapas a víno v malých, útulných podnicích. Barcelona mě naprosto pohltila svou atmosférou. Cítila jsem se svobodná, bezstarostná a plná energie.
Jednoho večera jsme se rozhodly, že si vyrazíme. Že se necháme unést nočním životem, který Barcelona nabízí. Měly jsme zamluvený lístek na populární střešní bar s výhledem na město a pak jsme se chtěly podívat do nějakého klubu. Kamarádka, řekněme jí Petra, je takový ten typ, co se pro každou bláznivost nadchne. A já, i když jsem obvykle spíš ta klidnější, jsem ten večer byla naladěná na vlnu dobrodružství.
Začalo to na tom střešním baru. Výhled byl dechberoucí. Hudba skvělá. A koktejly… no, ty byly ještě lepší. Jeden za druhým. Byla to taková ta atmosféra, kdy se prostě necháte unést. Povídaly jsme si s lidmi z celého světa, tančily jsme a smály se. V jednu chvíli jsem se otočila, abych něco řekla Petře, a zjistila jsem, že tam není. Asi odešla na toaletu, pomyslela jsem si. Nebo si šla pro další drink. Chvíli jsem ji hledala, ale pak jsem to vzdala. Vždyť se určitě najdeme.
A pak se to nějak… rozmazalo. Vzpomínám si na hlasitou hudbu, na blikající světla, na lidi tančící všude kolem. Vzpomínám si, jak jsem se snažila dostat k baru, abych si objednala další drink. A pak… nic. Černá díra.
Probuzení bylo… zajímavé. Otevřela jsem oči a nejdřív jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Pokoj vypadal úplně jinak než ten náš hotelový. Nebyly to ty klasické hotelové tapety, ale spíš taková eklektická směs barev a vzorů. A co bylo nejhorší, postel, na které jsem ležela, byla obrovská a na ní… ne, to nemohl být můj polštář.
Pomalu jsem se posadila. Hlava mi třeštila. Sucho v puse, jako bych snědla celou Saharu. První, co jsem udělala, bylo, že jsem se podívala na sebe. Oblečená. Uf. Alespoň něco. Pak jsem se rozhlédla po pokoji. Byly tam nějaké obrazy, podivné sošky a na nočním stolku stál hrnek s kávou a croissant. Kdo je proboha tohle místo? A čí je to káva?
V tom se otevřely dveře a do pokoje vešel… muž. Byl to takový ten typický středomořský typ. Tmavé vlasy, opálená pleť, pronikavé oči. Měl na sobě jen trenýrky.
„Bonjour!“ řekl s úsměvem. „Dobře jste se vyspala?“
Já jsem na něj jen zírala. Bonjour? Kde to proboha jsem? A kdo jsi ty? Snažila jsem se něco říct, ale z úst mi vyšlo jen takové neidentifikovatelné mumlání.
„Včera večer jste se ztratila,“ pokračoval. „Vypadala jste… zmateně. Tak jsem vás vzal k sobě.“
V tu chvíli jsem si vzpomněla. Disco. Hudba. Petra nikde. A pak ten pocit, že se mi točí svět. Ale že mě někdo vzal k sobě? Do jeho bytu? To už bylo moc.
„Ale… ale kde to jsem?“ zeptala jsem se konečně.
„Jste u mě doma. V Barceloně,“ usmál se. „Jsem Mateo.“
Takže jsem se neprobudila v hotelu, ale u nějakého, s prominutím, cizího chlapa. V cizím bytě. V cizím městě. A pamatovala jsem si jen mlhavé záblesky z nočního klubu. Panika! Kde je Petra? Jak se dostanu zpátky do hotelu?
„Nemusíte se bát,“ řekl Mateo, jako by mi četl myšlenky. „Jste v bezpečí. Jen jste prostě… usnula na schodech před mým domem. Bylo mi vás líto.“
Usnula na schodech? Panebože, to je trapas! Tohle už nemůže být horší.
„Musím… musím jít,“ řekla jsem a snažila se zvednout. Ale hlava mi stále třeštila a nohy se mi pletly.
„Jen klid,“ řekl Mateo. „Nejdřív se napijte. A dejte si croissant. Jste určitě hladová.“ Podívala jsem se na stolek. Ano, tam stála káva a croissant, připravené jen pro mě.
Káva byla silná a horká. Croissant křupavý a máslový. A Mateo byl neskutečně milý a vtipný. Vyprávěl mi o tom, jak mě našel, a já jsem se musela smát. Bylo to tak absurdní, tak neuvěřitelné. Snažila jsem se mu vysvětlit, jak se mi to mohlo stát, ale bylo to těžké, když jsem si skoro nic nepamatovala.
Pomohl mi zavolat Petře. Ta byla naštěstí v pořádku. Když jsem jí zavolala, měla strach, kde jsem. Ale když jsem jí řekla, kde jsem se probudila, nejdřív se začala smát, a pak mi vyčinila, že jsem tak nezodpovědná. Měla pravdu.
Mateo mi pak zavolal taxi a ujistil se, že se dostanu bezpečně do hotelu. Nechtěl za nic zaplatit, jen se usmíval a řekl, že to byla „legrační noc“. Když jsem odjížděla, stál ve dveřích a mával mi. Cítila jsem k němu obrovskou vděčnost. A taky trochu… něco víc. Bylo na něm něco, co mě přitahovalo.
V hotelu jsem Petře vyprávěla celý příběh. Nejdřív mi vynadala, pak se smála, a nakonec jsme se objaly. Byla ráda, že jsem v pořádku. A já jsem si slíbila, že už nikdy nebudu pít tolik sangrie.
Tenhle příběh je pro mě takovou připomínkou, že život dokáže překvapit. Že i v těch nejneočekávanějších situacích se může skrývat něco vtipného, poučného a dokonce i… romantického. Nikdy nezapomenu na Matea, na jeho laskavost a na to, jak se o mě postaral, když jsem byla ztracená v cizím městě.
A i když jsem se probudila v cizím pokoji, byl to jeden z nejbezpečnějších pocitů, které jsem kdy zažila. A víte co? Od té doby už vím, že Barcelona není jen město památek, ale i místo, kde se mohou dít zázraky. A kde se můžete ztratit, jen abyste se našli na nečekaném místě. A s nečekaným příběhem.
