Článek
Vyrazit na dovolenou do Chorvatska, to je pro mě taková každoroční rituální záležitost. Vždycky si představuji pohodu, klid, modré moře, zmrzlinu a prostě jenom vypnout. Jednu ruku v kapse, druhou v pískovišti s děckem, mozek na neutrál.
A pak se to stalo. Na jedné pláži, kdesi na Istrii, jsem potkala rodinu, která mi obrátila pohled na cestování vzhůru nohama. Navždy. Seděli jsme na pláži, naše děti se snažily co nejrychleji dostat co nejvíc písku do plavek, a já jsem si užívala ten klasický dovolenkový stereotyp. Všude kolem lidi, každý si řeší svoje. Klasika. Pak se objevili oni. Rodinka, která se do mého klidného dovolenkového bublání vloudila jako tajfun. Nebyli hluční, nebyli vulgární, ani se neprali. Byli prostě… jiní. Jako by přiletěli z úplně jiné dimenze.
Už jejich příchod byl jako filmová scéna. Nejdřív přišel táta. V jedné ruce obrovský nafukovací člun, v druhé dvě obří plážové tašky, které praskaly ve švech. Za ním máma, s batoletem na zádech, batůžkem na břiše a kloboukem, který zastiňoval snad celý vesmír. A pak tři děti. Každé z nich mělo na sobě něco, co zářilo snad víc než slunce – nafukovací kruhy, rukávky, masky na šnorchlování, ploutve, a samozřejmě, vlastní malé tašky, které obsahovaly nejspíš celou sbírku kamínků z minulé pláže. Vypadali, jako by se právě chystali na expedici k dobývání Severního pólu, a ne na obyčejnou pláž. Rozložili se s chirurgickou přesností, která naznačovala roky praxe. Nejprve deky, pak slunečník, pak menší stan pro batole, které hned usnulo (jak to dělají?!). Z tašek se začaly vynořovat věci, o jejichž existenci jsem ani netušila. Skládací minilednička, která se hned plnila ovocem a sendviči. Kniha s dětskými hádankami. Sada na plážový badminton. A dokonce malý plastový stoleček. A pak, jako vyvrcholení, táta vytáhl… piknikový koš. S ubrusem.
Moje představa o ideální dovolené byla: ráno plavky, ručník, kniha a jdeme. Maximálně dvě igelitky. Kámen úrazu pro mě bylo už jen napustit lahev vodou. Ale tohle? Tohle byla organizovaná jednotka. A já tam seděla, s jednou igelitkou a pocitem, že jsem amatér. Během dopoledne jsem je sledovala. Táta přifukoval člun s takovou vervou, jako by na tom závisel osud lidstva. Máma mezitím rozdělovala jídlo, organizovala hry s míčem a pomáhala s ploutvemi. Žádné „ležím a čtu si“. Žádné „vypínám mozek“. Byli neustále v pohybu, neustále něco dělali, organizovali. A vypadali u toho… šťastně. Ne unaveně, ne otráveně. Prostě šťastně.
Nejvíc mě fascinovalo, jak se s nimi bavili. Žádné „neběhej“, „nedělej to“, „buď ticho“. Místo toho slyšela: „Super skok!“, „Paráda, jak jsi to chytil!“, „Pojď, zkusíme to ještě jednou!“ I když děti dělaly ten klasický dětský hluk – pištění, smích, to nekonečné opakování „Mami, dívej!“ – oni se usmívali. Odpovídali. Vtipkovali s nimi. Bylo to, jako by si ty rodičovské role užívali na plné pecky, bez výhrad. Jejich batole vzbudilo a začalo plakat. Klasická situace, co? Většinou se hned ozve nervózní „Co je? Co se děje?“. Ale tady? Máma si ho vzala, začala mu jemně zpívat, a táta hned vytáhl z miniledničky banán. Všechno tak klidné, tak přirozené. Žádná panika, žádné okřikování. Jenom klidná reakce. A batole přestalo plakat. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych. Odpoledne se k nim připojila babička. Vypadala přesně jako moje babička – s plátěnou taškou, kloboukem a s úsměvem, který byl plný lásky. Přinesla čerstvé fíky a domácí koláč. A hned se zapojila. Hrála si s dětmi v písku, vyprávěla jim pohádky, a dokonce se s nimi snažila naučit nějakou chorvatskou básničku. Bylo to jako z reklamy na štěstí. Musím se přiznat, že jsem se cítila trochu… trapně. Moje dovolenková strategie byla spíš o přežití než o prožívání. Snažila jsem se co nejrychleji odbýt dětské potřeby, abych si mohla na pět minut přečíst knížku. Oni? Oni žili každou vteřinu naplno. Byli přítomní. A to mě na tom dostalo nejvíc.
Už na ně nekoukám jenom jako na „divnou rodinu z Chorvatska“. Byla to rodina, která mi ukázala, že cestování s dětmi nemusí být jenom o trpění a přežití. Že to může být o společných zážitcích, o radosti z maličkostí, o organizaci, která vám paradoxně dá víc svobody. Že ty nejlepší vzpomínky nevznikají ležením na pláži s knihou, ale aktivním zapojením se do dětského světa. Neříkám, že teď jezdím na dovolenou s piknikovým košem a skládacími stolky. Ale jejich přístup mi zůstal v hlavě. Snažím se být víc „přítomná“. Víc si s dětmi hrát, víc si všímat těch drobných radostí. A méně se trápit tím, že si nestihnu přečíst pět knih. Protože ty knihy na mě počkají. Ale ty dětské roky, ty utečou jako voda.
Takže teď, když jedeme na dovolenou, máme sice pořád jenom ty dvě igelitky. Ale vím, že uvnitř nich je mnohem víc než dřív. Je tam víc trpělivosti. Víc chuti si hrát. A víc ochoty nechat se překvapit. A když potkám na pláži nějakou „extrémně vybavenou“ rodinu, už se na ně nedívám s údivem, ale s uznáním. Protože vím, že oni už pochopili, že cesta je cíl, a že každý piknikový koš na pláži je tak trochu tajná zbraň proti nudě a nevzpomínání.
