Článek
Jedno obyčejné odpoledne se v mém životě změnilo v docela komickou situaci. Víte, ta léta praxe s nákupy, kdy už skoro poslepu víte, kde co je a jak rychle všechno naházet do košíku, se mi tentokrát vymstila. Klasický spěch, myšlenky bůhvíkde, prostě den jako každý jiný, co se týče mé roztěkanosti. Ale tentokrát to dopadlo jinak.
Byla jsem v jednom z těch větších supermarketů, kde se to hemží lidmi a košíky se motají jeden přes druhý. Prošla jsem uličkami, naskládala si do košíku všechno, co jsem potřebovala – pečivo, nějakou zeleninu, pár jogurtů a samozřejmě nesměly chybět sladkosti pro večerní pohodu. Všechno probíhalo standardně. Dojela jsem k pokladně, zaplatila, a s pocitem dobře vykonané práce se vydala k východu. A tady to začalo.
Přišla jsem k autu, nákupní tašky jsem naházela na zadní sedadlo a vyrazila domů. Ještě jsem si v duchu pochvalovala, jak jsem to dneska zvládla rychle a efektivně. Jenže to jsem netušila, jaké překvapení na mě čeká. Když jsem dorazila domů, zaparkovala jsem a začala vykládat nákup. Už při prvním pohledu na tašky mi něco nehrálo. Byly nějaké jiné. Ne moje. No jo, hlavou mi proběhlo, že jsem si asi spletla tašky u pokladny, což se mi nikdy předtím nestalo. Ale co už. S úsměvem na tváři jsem si řekla, že to bude zajímavé.
První taška obsahovala spoustu věcí, které bych si nikdy nekoupila. Velké balení granulí pro psa – a já psa nemám. Několik konzerv pro kočky – taky nic. Balík plen pro batolata – ani jedno dítě nemám v plenkách. Začala jsem se smát nahlas. To byl fakt dobrý vtip. Vedle toho tam byly ale i běžné potraviny, jako mléko, rohlíky a máslo, což mi dodalo naději, že se alespoň něco z nákupu bude dát využít.
Další taška byla ještě víc absurdní. Byly tam tři lahve vína, jedno docela drahé šampaňské, krabice cigaret a velká balení oplatek. Kdo, proboha, dělá takový nákup? Víno nepiji, nekouřím, a tolik oplatek bych nesnědla za celý měsíc. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem si nevzala jen cizí nákup, ale že jsem si pravděpodobně vzala nákup někoho, kdo se připravoval na nějakou pořádnou oslavu, nebo alespoň na večírek.
Samozřejmě, první myšlenka byla, že to musím vrátit. Ale jak? Neměla jsem účtenku, a i kdybych ji měla, jak bych dokázala, že ten nákup je někoho jiného? Navíc, kdo by čekal, že se mi podaří vzít si cizí nákup? V duchu jsem si představovala toho chudáka, který doma zjistil, že místo granulí pro psa má krabici ženských časopisů (ty jsem si koupila já, takže to už by byl úplný paradox).
Rozhodla jsem se, že se pokusím zjistit, jestli se mi podaří majitele nákupu dohledat. Prohledala jsem tašky, jestli tam náhodou není nějaký lístek s kontaktem nebo alespoň jméno. Nic. Jen samé divné věci. Kromě toho, že jsem našla spoustu neidentifikovatelných potravin, narazila jsem i na balíček s podivnými bylinkami. Vypadalo to jako směs pro nějaký čaj, ale co já vím? Možná to bylo něco exotického na vaření. V ten moment jsem si uvědomila, že se moje kuchyně stala detektivní kanceláří.
Celá situace mi přišla neuvěřitelně vtipná. Přestala jsem se stresovat a začala si to užívat. Vždyť se nic vážného nestalo. Jenom jsem si prostě vzala cizí nákup. Zjišťovala jsem, co všechno se tam dá najít, a každá nová věc ve mně vyvolávala novou vlnu smíchu. Dokonce jsem si představovala, jak asi vypadá ten člověk, jehož nákup jsem si odvezla. Byl to muž, žena, mladý, starý? Asi někdo, kdo má psa, kočku a batole, a rád si dopřeje víno, šampaňské a cigarety. Docela zajímavá kombinace.
Druhý den jsem šla zpátky do obchodu. Doufala jsem, že tam najdu nějakou informaci o ztracených nákupech. Nic. Žádná zmínka, žádný inzerát. Zeptala jsem se u informací, jestli někdo něco nahlásil, ale nikdo se neozval. Takže to vypadalo, že ten člověk to buď neřešil, nebo si prostě koupil nový nákup. A já jsem zůstala s cizím majetkem.
Co teď s tím? Granule pro psa jsem dala sousedce, která má velkého ovčáka. Kočičí konzervy jsem donesla do útulku pro zvířata. Pleny jsem dala kamarádce, která má malé dítě. Víno a šampaňské jsem si nechala pro nějakou speciální příležitost – nikdy nevíte, kdy se to bude hodit. A oplatky? Ty jsem schovala, a když k nám přijdou děti, budou mít radost.
Víte, život je plný takových malých, nečekaných zážitků. Někdy se stane něco, co vás prostě zaskočí, ale nakonec se z toho vyklube docela zábavná historka. A hlavně, naučila jsem se, že je potřeba dávat si větší pozor u pokladny. I když, na druhou stranu, kdybych si tentokrát nedala pozor, nikdy bych nezažila tohle malé dobrodružství.
Takže teď, když jdu nakupovat, vždycky si zkontroluji, jestli tašky, které si beru, jsou opravdu moje. Už se mi to nikdy nestalo, ale vždycky si na to vzpomenu a usměji se. Protože kdo by čekal, že si jednoho dne odnese domů cizí nákup plný překvapení? A hlavně, že z toho vznikne taková vtipná historka.
