Článek
Byl krásný sobotní den a my se rozhodli, že uděláme malý výlet – nakoupit do obchodu, který byl sice o hodinu vlakem daleko, ale sliboval „úžasné ceny a čerstvé zboží“. Vlak jsme stihli s malou rezervou a už při jízdě jsme plánovali, co všechno pořídíme. Děti si mezitím vymýšlely, že chtějí počítat elektrárny a sledovat, jak kolem nás míjí krajina. My rodiče jsme si užívali klidnou jízdu, přemýšleli o tom, jak bude nákup efektivní, a těšili se na košík plný delikates a možná i nějaký ten dort.
Samotný obchod vypadal impozantně – velké regály, spousta lidí a aroma čerstvě pečeného chleba, které nás okamžitě zavedlo do sekce s pečivem. Bylo jasné, že s nákupem strávíme minimálně hodinu, možná dvě. Přitom jsme měli naplánováno ještě pár věcí – kavárna na oběd, procházka parkem a vlak zpátky domů.
Procházeli jsme uličkami, vybírali zeleninu, ovoce, sýry a další speciality. Děti se samozřejmě chtěly zastavit u regálu s cukrovinkami, tchán si vybral uzeniny, a tchyně se rozhodla, že potřebuje „jen malou ochutnávku“ sýra, který stál polovinu měsíčního platu. Nakonec se nákupní košík začal plnit více, než kdo z nás očekával.
Když jsme dorazili k pokladně, čekala nás fronta. Není nic horšího než pomalá pokladní u plného obchodu, zvlášť když děti začnou pobíhat sem a tam. Nakonec jsme se dostali na řadu, vyložili nákup a já sledoval, jak se čísla na pásu sčítají rychlostí, kterou jsem nikdy nepochopil.
Pak přišel moment, který jsme přehlédli: pokladní naskládala pár položek dvakrát. Nebo spíš automatický čtecí systém se rozhodl, že některé produkty budou dražší než na cenovce. My jsme to nezaregistrovali – děti vyrušily, tchán komentoval cenovky u uzenin a tchyně se bavila s ostatními zákazníky. A když jsme dostali účtenku, jen jsme zahlédli celkovou sumu a platili.
Všechno bylo rychle, efektivně, a my si ani nevšimli, že nám účtovali něco navíc. Balili jsme nákup do tašek, nesli košíky ven a spokojeně si říkali, že je to „ten nejlepší nákup, co jsme kdy měli“. Děti pobíhaly kolem, my jsme se těšili na odpočinek a vlak.
Když jsme konečně nasedli do vlaku a rozbalili první pytle s nákupem, tchán sáhl po účtence. A tam to bylo – jasně viditelné, černé na bílém: „Nabito dvakrát.“ Napřed jsme si mysleli, že se díváme špatně. Zkontrolovali jsme pár položek, přepočítali ceny… a bylo to tak. Některé sýry a pár sladkostí byly účtovány dvakrát.
„To nemůže být pravda!“ vykřikla tchyně, zatímco tchán si zoufale drbal hlavu. Děti si mezitím všimly, že ceny jsou vyšší, a komentovaly, že „tohle není fér“. Já jsem se snažil zachovat klid: „Dobře, zachováme si klid, zavoláme do obchodu a určitě nám peníze vrátí.“
Jenže problém byl v tom, že jsme byli už hodinu cesty vlakem daleko od obchodu. Otevřít spor přes telefon se sice dalo, ale vrácení peněz okamžitě – zapomeňte. Obchod se nacházel v jiném městě, a náš výlet zpátky by znamenal další hodinu a půl cesty tam a zpět.
Atmosféra ve vlaku se proměnila. Tchán se snažil tvrdit, že „to vůbec není tak hrozné, vždyť je to jen pár eur“, ale tchyně už plánovala, jak se obrátit na vedení obchodu. Děti byly přesvědčené, že jde o „největší podvod v dějinách nákupů“. Já jsem se snažil uklidnit všechny, což mi trvalo skoro celou cestu domů.
Když jsme dorazili domů a vybalovali nákup, znovu jsme si prohlédli účtenku a uvědomili si, co se stalo. Tchán i tchyně mlčky přemýšleli, jak k omylu došlo, a my jsme jen tiše pokládali věci na své místo. Den, který měl být jen o nákupu, se tak proměnil v malou lekci o pozornosti a trpělivosti – a přestože jsme zaplatili víc, než jsme plánovali, pocit únavy a frustrace střídalo tiché uspokojení, že jsme nakonec vše zvládli.
