Článek
Můj manžel mi ten den ráno oznámil, že se k nám na návštěvu zastaví jeho otec, což nebylo nic neobvyklého. Tchán se u nás čas od času stavil, popovídali jsme si, dali si kávu, někdy i skleničku vína. Bylo to vždy příjemné, i když jsme si nebyli zrovna nejbližší.
Tentokrát ale bylo něco jinak. Hned ve chvíli, kdy jsem mu otevřela dveře, jsem to cítila. Měl ve tváři zvláštní výraz, který jsem nedokázala rozluštit. Nebyl naštvaný, ale ani veselý. Bylo na něm vidět, že se přemáhá, že přemýšlí nad něčím důležitým. A hlavně – když se mi podíval do očí, ucítila jsem zvláštní bodnutí v žaludku. Bylo to, jako by na mě přenesl svůj neklid.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho, ale odpověď přišla až po chvíli, tišší než obvykle. Prošel kolem mě do předsíně, pomalu si zul boty a zamířil do obýváku. Můj manžel byl ještě v práci, takže jsme tam zůstali sami. Nabídla jsem mu kávu, kterou vždycky pil s mlékem a cukrem. Jen kývl a posadil se na pohovku. Když jsem mu podala šálek, všimla jsem si, že se mu třesou ruce. To už jsem věděla, že je něco vážně špatně. „Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně a snažila se nezavádět rozhovor hned k něčemu vážnému. Tchán si povzdechl a podíval se na mě tím těžkým pohledem, který člověk má, když se chystá říct něco, co se říká jen velmi těžko. Pak si promnul čelo a pomalu začal mluvit.
„Nevím, jak to říct, ale cítím, že musím,“ začal váhavě. „Já… měl bych si s vámi oběma promluvit. Je něco, co už nemůžu držet v sobě.“ V tu chvíli jsem ztuhla. Proč tak vážná slova? Co se mohlo stát? Najednou jsem měla hlavu plnou nejrůznějších scénářů – něco se stalo někomu z rodiny? Má nějaké zdravotní problémy? Nebo je to něco úplně jiného? „Počkejme na Marka,“ navrhla jsem a snažila se udržet klidný tón. „Určitě to bude lepší, když tu bude i on.“ Ale tchán zavrtěl hlavou. „Ne. Musím to říct teď. Vám. A pak i jemu.“
Napila jsem se kávy a položila šálek zpátky na stůl. V místnosti bylo naprosté ticho, které jen prohlubovalo tu zvláštní tíseň. A pak konečně promluvil. „Já… mám velké výčitky svědomí. A musím vám říct pravdu. Nechci ji dál skrývat.“ V tu chvíli jsem cítila, jak se mi sevřel žaludek. Slova, která říkal, měla váhu, i když jsem ještě nevěděla, kam směřují. Pak to přišlo. Věty, které mi navždy změnily pohled na celou naši rodinu.
„Je mi to líto. Udělal jsem něco, co mě teď strašně tíží. A musíte o tom vědět.“ Zadržela jsem dech. Vzduch v místnosti byl najednou těžký jako olovo. A já jsem jen čekala, co přijde dál. Nakonec nám oznámil, že měl autonehodu a srazil člověka. Od nehody ujel. Ten večer šel na policii a my věděli, že je zle.
