Článek
Ach, ta mládež! Jeden by řekl, že obyčejné poděkování je slušnost, ale pro ně je to očividně relikt dávných věků. „Jsi stará škola,“ prohlásila vnučka, když jsem trvala na tom, aby poděkovala za oběd. A já si v tu chvíli připadala, jako bych vypadla z prehistorické jeskyně přímo do TikToku. No co, třeba jsem, ale aspoň vím, jak se chovat!
Vždycky jsem si myslela, že dobré vychování je nadčasová věc. Že říct „prosím“ a „děkuji“ je základ. Něco jako dýchat. Ale čím víc času trávím se svými vnoučaty, tím víc zjišťuji, že to, co pro mě bylo samozřejmé, je pro ně… no, asi jako latina. Vnučka, které je už patnáct, má svůj vlastní svět. Svět plný influencerů, nekonečných scrollů a emoji, které nahrazují tisíce slov. A v tom světě se na nějaké „děkuji za oběd“ očividně moc nehraje.
Bylo to u nedělního oběda. Klasika. Pečené kuře, brambory, salát. Hodiny jsem se s tím patlala, aby to bylo přesně podle jejich gusta. Manžel spokojeně mrouskal, syn s dcerou si pochutnávali. Vnučka ale jen tak dojedla, odsunula talíř a už se natahovala po mobilu. „A poděkovat?“ zeptala jsem se, možná trochu přísněji, než jsem chtěla. A pak to přišlo. Ten pohled plný únavy a shovívavosti, jako bych právě prohlásila, že Země je placatá. „Babi, to se přece neříká,“ pronesla s povzdechem, jako by vysvětlovala atomovou fyziku retardovanému psovi. „Všichni to ví, že jsme jedli.“ Všichni to ví? Dobře, ale říct „děkuji“ je přece něco jiného, než vědět, že jsi jedl! To je o úctě, o uznání, o tom, že si vážíš něčí práce. Ale to už jsem radši neříkala nahlas, abych nevyprovokovala další filozofickou debatu o smyslu konvenčních frází. „Jsi prostě stará škola,“ dodala s konečnou platností a vrátila se ke svému mobilu.
Stará škola. Tohle slůvko se mi zarylo pod kůži. Jasně, nosím svetříky, piji meltu a vnoučata mi občas musí pomáhat s televizí. Ale jsem snad proto horší člověk? Nebo jsem jenom z jiné doby, kde se na slušné chování ještě dbalo? A co je na tom tak špatného být „stará škola“? Možná, že bychom všichni měli být trochu „stará škola“. Celá ta scéna mě donutila zamyslet se. Jak se vlastně v dnešní době učí děti slušnému chování? V době, kdy se komunikace scvrkla na pár znaků a všechno je rychlé a instantní? Mám pocit, že se vytrácí základní empatie a ohleduplnost k druhým. Proč by měl někdo trávit čas vařením, když se ani nedočká prostého „děkuji“? Není to trochu nefér? Samozřejmě nechci, aby vnučka mluvila jako z dob Babičky Boženy Němcové. Chápu, že se časy mění. Ale některé věci by přece měly zůstat. Úcta k druhým, vděčnost, základní slušnost.
To přece není o tom, jestli jsi „stará“ nebo „nová“ škola. To je o tom, jestli jsi člověk. S manželem jsme si o tom večer povídali. Smáli jsme se tomu, ale zároveň nám bylo trochu smutno. Kam se poděl ten svět, kde se děti automaticky chovaly slušně a kde poděkování bylo samozřejmostí? A je možné tenhle „starý“ způsob vychovávání předat dál, když se celá společnost posouvá někam jinam? Asi si budu muset zvyknout, že budu pro své vnoučata vždycky „stará škola“. A víte co? Je mi to vlastně jedno. Budu si dál trvat na svém. Budu dál chtít, aby poděkovaly za oběd, aby pozdravily, když přijdou, a aby se chovaly slušně. Protože věřím, že tyhle „staré“ hodnoty mají pořád svou cenu.
A možná, jen možná, jednou vnučka přijde na to, že babička měla pravdu. Anebo taky ne. Ale aspoň budu mít čisté svědomí. Co myslíte, má smysl bojovat s větrnými mlýny, nebo je lepší se smířit s tím, že časy se mění a s nimi i slušné chování?
