Článek
Rezervní kolo. Slovo, které v mé mysli vyvolávalo dosud jen matné asociace s dálkovou cestou, kufrem a takovým tím pocitem „co kdyby náhodou“. Nikdy jsem se o něj moc nestarala, nebrala ho vážně. Byla tam, někde pod podlahou kufru, obklopená nářadím, o jehož použití jsem měla jen mlhavé tušení. To se změnilo. Dramaticky. A řeknu vám, po téhle zkušenosti bychom si měli všichni udělat malou, ale důležitou revizi našich představ o tomhle nenápadném hrdinovi automobilového světa.
Byla to sobota. Sluncem zalitá sobota, jedna z těch, které vás lákají na výlet. My jsme s rodinou mířili na chalupu, kde na nás čekala parta přátel, gril a pohoda. Cesta ubíhala příjemně, děti vzadu spokojeně spaly, já si prozpěvovala s rádiem a manžel řídil s tím svým typickým klidem, který mě občas dohání k šílenství, ale v krizových situacích je k nezaplacení. A krize, jak už to tak bývá, se samozřejmě dostavila. Byla to jen nepatrná, ale zlověstná rána. Jako když spadne malý kamínek. A pak… to táhlé, šustivé syčení. Manžel se na mě podíval s výrazem, který jsem si už dříve všimla na tvářích mužů, když si uvědomí, že se stalo něco, co naruší jejich perfektní plány. „Defekt,“ řekl. A já jsem v tu chvíli cítila, jak se mi v žaludku svírá. Defekt? Ale prosím vás, to je jen pro instruktážní videa z autoškoly, ne pro naši cestu na chalupu!
Zastavili jsme na kraji silnice, jen pár kilometrů od nejbližší vesnice. Kolem nás svištěla auta, ale nám se v tu chvíli svět zúžil na tu jednu, smutnou, splasklou pneumatiku. Vystoupili jsme z auta a pohled na ni byl opravdu deprimující. Vypadala jako rozšlápnutá žába. Manžel si povzdechl. „No nic, jdeme na to.“
A v tu chvíli jsem si vzpomněla na rezervní kolo. V hlavě se mi vynořila vzpomínka na manžela, jak mi kdysi dávno, když jsme si auto kupovali, suše oznámil: „Jasně, rezervu máme. Ale to je jen taková ta dojezdová, víš? Na pár kilometrů, do nejbližšího servisu.“ Tehdy jsem na to kývla hlavou, jako že rozumím, ale ve skutečnosti jsem si pod tím představila plnohodnotnou pneumatiku, jen s jiným dezénem. Jak naivní jsem byla! Manžel otevřel kufr, odklopil podlahu a tam to leželo. Ten zmenšený, hubený bratříček našich plnohodnotných kol. Vypadal jako hračka. Malý, úzký, s nápisem „Max. 80 km/h“ a „Only for temporary use“. V tu chvíli mi došlo, že rezervní kolo je opravdu jen rezervní kolo. Žádná plnohodnotná náhrada. Jen nouzovka. „Takže s tímhle dojedeme tak akorát do té vesnice, co vidíme tamhle v dálce, a pak budeme muset do servisu, že jo?“ zeptala jsem se s nádechem skepse. Manžel jen přikývl. Jeho tvář teď byla plná odhodlání, jako když se voják chystá na bitvu. A já jsem si uvědomila, že to bude bitva.
Vytáhl z kufru hever. Ten se jevil jako prapodivná konstrukce, která měla za úkol zvednout tunu železa do vzduchu. Pak klíč na kola. Vypadal jako by vypadl z muzea. A pak takové ty instrukce, které se člověk nikdy neobtěžuje přečíst, dokud je nepotřebuje. Manžel si klekl k autu a začal se potýkat s matičkami na kole. Vypadaly jako by byly přivařené. Snažil se je povolit, ale šlo mu to ztuha. Já jsem stála vedle něj a snažila se být užitečná, což v mé situaci znamenalo hlavně nezavazet a nekritizovat. Občas jsem mu podala nějaké nářadí, které mi podal, aniž by věděl, co je to zač, a já jsem ho podávala jemu s podobným vědomím.
Po pár minutách se ozvalo nadávání. A to už jsem věděla, že je zle. „Tyhle věci jsou utažené jak šrouby na Titanicu!“ zanadával manžel. Zkusil se opřít vší silou. Nic. Začalo mi být jasné, že to nebude tak snadné, jak si asi představoval. Nakonec se mu po urputném boji podařilo povolit jednu matičku. Pak druhou. A pak to šlo ráz na ráz. Auto se pomalu zvedalo na heveru. Vypadalo to děsivě. Celá ta konstrukce se zdála být nestabilní a já jsem se obávala, že se to celé zhroutí. Ale manžel byl klidný. Soustředěný. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je víc než jen manžel. Je taky můj osobní mechanik. A oceňovala jsem ho za to mnohem víc než za jakoukoli jinou jeho vlastnost. Sundal defektní kolo. Bylo těžké. A špinavé. A vypadalo ještě víc nešťastně než předtím. Pak se chystal nasadit rezervu. Ten malý zázrak, který nás měl zachránit. S rezervou to šlo relativně rychle. Matičky se utahovaly snáze. A najednou tam byla. Malé, úzké kolo, které vypadalo, že se každou chvíli propadne pod váhou auta. Auto vypadalo trochu komicky, jako by kulhalo. Ale jeli jsme. A to bylo v tu chvíli to nejdůležitější. Pomalu jsme se dokulhali do nejbližší vesnice. Naštěstí tam byl autoservis. Sice vypadal, jako by ho založil ještě děda prvního majitele auta, ale vypadal, že by mohl posloužit. Zaparkovali jsme a manžel šel domluvit opravu. Já jsem zůstala s dětmi v autě. A v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem se spoléhala na to, že se nikdy nic takového nestane. A jak moc jsem si nevážila té obyčejné, plnohodnotné pneumatiky. V servisu nám řekli, že defekt je neopravitelný. Guma byla na boku rozříznutá. A my potřebovali novou. Bohužel, v ten den neměli tu správnou pneumatiku skladem. Museli jsme počkat do pondělí. Naše víkendové plány se rozplynuly jako pára nad hrncem. Místo grilování s přáteli nás čekalo čekání v hotelu ve vesnici, o které jsme nikdy neslyšeli.
Ta zkušenost mě naučila několik věcí. Za prvé, rezervní kolo je opravdu jen rezerva. Není to náhrada. Není to na dlouhé cesty. Je to jen na to, abyste se dostali do nejbližšího servisu. Za druhé, nikdy nepodceňujte sílu utažených šroubů na kole. Za třetí, vždycky buďte připraveni na to, že se něco pokazí. A za čtvrté, manžel je prostě k nezaplacení. A co je nejdůležitější, naučila jsem se, že je dobré si občas osvěžit, jak se vlastně to rezervní kolo mění. Ne jen proto, abyste byli připraveni na krizi, ale i proto, abyste si vážili těch obyčejných věcí, které bereme jako samozřejmost. Jako třeba plnohodnotné pneumatiky.
Teď už vím, že rezervní kolo je náš malý, kulatý hrdina, který nám pomohl z nejhoršího. A já už se na něj nikdy nebudu dívat jako na pouhý předmět v kufru. Budu si ho vážit. A budu se ujišťovat, že je v dobré kondici. Protože nikdy nevíte, kdy ho budete potřebovat. Takže, až budete příště u auta, podívejte se do kufru. Zkontrolujte si rezervu. Naučte se ji používat. A buďte připraveni. Protože život je plný překvapení. A někdy ta překvapení mají podobu splasklé pneumatiky uprostřed ničeho. A pamatujte si, že rezervní kolo je opravdu jen rezerva. Ale sakra důležitá.
