Článek
Tak učebnicově to provedl. Klik, klik, klik – Facebook, Instagram, Twitter, LinkedIn, dokonce i ten prehistorický MySpace, kdyby ho ještě někdo používal. Všude padla nekompromisní blokace. Virtuální zeď neprostupná jako čínská. Hrdost by mu mohla závidět i socha Svobody. Konečně, řekl si, konec tomu neustálému stalkování, konec křečovitému projíždění jejích „stories“, konec nočním můrám o tom, s kým si asi píše a jak moc se baví beze něj. Konec! Tečka. Definitivní.
Jenže… lidská psychika je křehká a plná paradoxů jako rozbité zrcadlo. Zvlášť ta mužská, když jde o „tu bývalou“. Logika velí: odstřihnout se, zapomenout, jít dál. Jenže kdesi hluboko v mužském nitru hlodá cosi jako zvědavost, možná špetka nostalgie, možná jen čirá touha zjistit, jestli náhodou netrpí víc než on. A tak se rodí geniální plán. Na scénu vstupuje falešný profil. Nenápadný, bez fotky, s generickým jménem typu „Karel Novák 1988“. Účel světí prostředky, že ano? A s tímto inkognito pasem se náš hrdina potají vrací na bojiště sociálních sítí.
Jeho cíl? Nenápadně proklouznout blokacemi a zjistit… no co asi? Jestli si ta jeho ex náhodou nezměnila profilovku. Je to fascinující, tenhle pud. Zablokovat někoho všude, demonstrativně smazat jeho číslo, vyhodit všechny společné fotky (možná s výjimkou jedné, schované hluboko v albu "Nezapomenutelné časy, i když už to neplatí"), ale přesto… ta neodolatelná potřeba zjistit, jakou má aktuálně profilovou fotku. Je na ní šťastná? Smutná? Má tam nového chlapa? Nebo snad… nedejbože… vypadá lépe než dřív? A tak sleduje. Inkognito „Karel Novák 1988“ lajkuje cizí fotky, občas napíše nějaký nicneříkající komentář pod příspěvek společného známého (aby nevzbudil podezření), a hlavně – nenápadně, s napětím hodným detektiva, kontroluje profil té jediné osoby, kterou všude zablokoval. Je to tak absurdní, až je to geniální. Vytvořit si falešnou identitu, prolomit vlastní virtuální barikády, jen aby zjistil, jestli si jeho bývalá partnerka náhodou nepořídila novou fotku, kde vypadá o něco lépe (nebo hůře, v závislosti na jeho aktuálním rozpoložení).
Co je na té profilové fotce tak magického? Proč je to ten jediný kousek virtuální existence, který dokáže překonat i ty nejpevnější blokace? Je to okamžitý vizuální vjem, taková vizitka, rychlý náhled do aktuálního „stavu mysli“ dané osoby. Nová profilovka může signalizovat nový životní styl, novou image, novou lásku… nebo naopak, její absence může naznačovat stagnaci či smutek. Mužská ješitnost je křehká věc. Pohled na šťastnou ex na nové profilovce může být bolestivý. Pohled na smutnou ex… no, to už je o něco lepší pro jeho ego. A konečně, zablokování na sociálních sítích sice přeruší přímou komunikaci, ale v hlavě ten příběh často dál žije. Profilovka je takovým malým okénkem do „pokračování“. Je v tom samozřejmě obrovská dávka ironie.
Ten samý muž, který se hrdě prohlásil za „odstřiženého“, tráví potají čas sledováním digitální identity své bývalé partnerky. Vytváří si falešný účet, jen aby mohl nenápadně nahlížet do jejího online života. Je to jako postavit si kolem domu neprostupnou zeď a pak si potají vykopat tunel, abyste mohli špehovat souseda. A co když si ta jeho ex tu profilovku změní? Co se stane pak? Bude analyzovat každý pixel? Hledat skryté významy v pozadí? Zkoumat výraz její tváře pod mikroskopem? Pravděpodobně ano. Protože lidská zvědavost, zvlášť ta spojená s bývalými vztahy, nezná mezí. Možná si myslí, že je to chytré, nenápadné. Možná si myslí, že na to ona nikdy nepřijde. Ale v dnešní době digitálních stop a propojených účtů je pravděpodobnost odhalení „Karla Nováka 1988“ poměrně vysoká. A ta trapnost, až se na to přijde… no, o tom by se daly psát další ironické články.
Tohle malé, absurdní drama nám ukazuje jednu důležitou věc. Zablokovat někoho na sociálních sítích je sice praktické a někdy i nezbytné pro vlastní duševní zdraví, ale neznamená to, že jsme ho zablokovali i ve své hlavě a ve svém srdci. Ta touha vědět, co se s tím druhým děje, občas přetrvává i přes veškerou snahu o odstřihnutí. A tak náš hrdina dál sleduje. V utajení, s falešným profilem, s napětím čeká na tu malou ikonku v kruhu, která se jednou za čas změní. A v té změně hledá odpovědi na otázky, které si možná ani sám sobě nechce přiznat. Hledá stopy minulosti, náznaky přítomnosti a možná i malé, bláhové naděje do budoucna. I když ji přitom všude zablokoval. Ironie, že? Život občas píše ty nejlepší (a nejabsurdnější) komedie.
