Článek
Když jsem si oblékla své nové šaty, cítila jsem se konečně elegantně. Jemně modré, lehké, s drobnými květinovými motivy – přesně to, co jsem chtěla po dlouhém týdnu práce. Bylo to něco jen pro mě, něco, co mi mělo dodat pocit radosti.
Jenže jakmile tchyně vstoupila do obýváku, všechno se změnilo. „Co to máš na sobě?“ zasyčela téměř okamžitě. „To snad myslíš vážně? Vypadáš, jako bys šla na pláž, ne někam ven.“
Cítila jsem, jak mi klesá úsměv z tváře. „To jsou jen šaty, mami,“ řekla jsem tiše. „Chtěla jsem si je jen vyzkoušet, jsou nové…“
„Jen vyzkoušet?“ odsekla s úšklebkem. „Myslíš, že tě manžel ještě vůbec respektuje, když se oblékneš takhle? No to snad ne!“
Manžel stál vedle ní a přikývl. „No… myslím, že to je hezké,“ řekl monotónně. Ale nebylo to podpoření – spíš přikývnutí, které tchyni potvrzovalo, že jeho strana je jasná.
„Vidíš, drahoušku? Ani jemu se tyto šaty nelíbí, nemá tě rád v těch šatech,“ pokračovala tchyně. „Musíš se učit vkusu, jinak si zbytečně děláš ostudu.“
Srdce mi bušilo a ruce se mi třásly. Cítila jsem se malá, a přitom jsem věděla, že těch pár metrů látky, které jsem si oblékla, není důvodem k posměchu. Ale tchyně byla v pohodě, domnívala se, že má právo mě ponížit, a manžel jen stál, jako by mu to bylo jedno.
„Tohle není o vkusu,“ zašeptala jsem, snažila se zachovat klid. „Cítím se v tom dobře.“
Tchyně se zasmála, přerušila mě a přikročila blíž. „Cítíš se dobře? No jasně, pro tebe je důležité, co ty chceš. Ale život je o kompromisu, drahoušku. A já ti říkám, že bys měla naslouchat muži.“
Manžel přikývl. „Jo… má máma má pravdu,“ řekl. A právě tehdy jsem pocítila skutečnou bolest. Ne proto, že tchyně kritizovala, ale proto, že můj vlastní manžel stál po její straně. Nepodpořil mě. Neochránil. Byl tam jen jako pasivní účastník jejího výsměchu.
Ten večer jsem seděla sama v ložnici, šaty visely na ramínku a já se dívala do zrcadla. To, co mělo být symbolem mé radosti a elegance, se proměnilo v připomínku toho, že mě můj vlastní partner nechal stát proti jejímu posměchu.
Uvědomila jsem si, že vztah není jen o lásce a společných chvílích. Je o podpoře, o tom, že stojí za tebou, když ti někdo ubližuje a já tu podporu tentokrát nedostala.
Od té doby jsem se naučila držet si odstup. Šaty si oblékám pro sebe, ne pro někoho jiného. A manžel? S jeho pasivitou musím počítat. Ne každý, kdo mě miluje, mě dokáže i ochránit.
