Článek
Když jsem na jaře konečně svolila k velkému úklidu domu, moje dcera Tereza jen spokojeně pokývala hlavou. Už roky mi tvrdila, že „půda není muzeum“ a že starý nábytek, co tam leží ladem, má buď skončit na skládce, nebo někomu jinému sloužit. A protože myšlenka na vyhazování krásných kousků po babičce mi trhala srdce, rozhodla jsem se pro druhou možnost.
„Mami, dáme to na internet, to je fofr. A uvidíš, třeba ještě vyděláš,“ smála se Tereza a už vytahovala telefon.
Já jen mávla rukou. Kdo by o starou kredenc, vrzavou skříň a stůl s fleky od letitých hrníčků stál? Ale protože jsem se v technologiích nikdy moc nevyznala, nechala jsem ji fotit, popisovat a nakládat to všechno do toho virtuálního světa, kterému jsem říkala „černá magie 21. století“.
Za půl hodiny bylo hotovo. Fotky všech kousků, stručné popisy, ceny nastavené tak směšně nízko, že jsem se až zastyděla. „Aspoň se to zbavíš,“ mávla rukou Tereza, jako kdyby tím spustila nějaké kouzlo. A spustila.
Ještě než odjela domů, mobil mi začal vibrovat. Jednou. Podruhé. Potřetí. Když se zazvonil počtvrté, musela jsem si sednout.
„Dobrý den, měl bych zájem o tu kredenc. Zaplatím dvojnásobek a přijedu ještě dnes.“
„Prosím, rezervujte mi stůl! Dám víc, než máte uvedeno!“
„Ta skříň je nádherná, prosím, neprodávejte ji nikomu jinému, dám vám deset tisíc navíc.“
Četla jsem ty zprávy jako v transu. Nechápala jsem. Tereza mi kdysi říkala, že je vintage teď moderní, ale já si pod tím představovala akorát obnošené kalhoty a škrábavé svetry. Ne tohle.
Když jsem jí volala, abych jí to všechno přečetla nahlas, jen se smála: „Mami, říkala jsem ti to! Ty věci mají hodnotu!“ Jenže to byl teprve začátek.
Do hodiny mi psali další a další lidé. Nabídky, kterým jsem nerozuměla. Chtěli předem platit zálohy. Chtěli nábytek dopředu rezervovat. Jeden pán mi dokonce navrhl, že mi přiveze dva lahodné domácí koláče, když mu přenechám staré křeslo „ještě dnes večer“. A jiný zájemce… ten nabízel tolik, že jsem zprávu musela číst dvakrát, jestli tam není o nulu navíc. Byla tam.
Nejdřív jsem se bála odpovídat. Bylo mi trapně říct si o víc peněz, než byla původní cena. Ale lidé se předháněli tak horlivě, že jsem jen v šoku sledovala, jak se částky samy zvedají.
U kredence se strhla skutečná bitva. Jeden pán napsal, že nabízí dvacet tisíc, protože „takovou věc ještě nikdy neviděl“. Druhá paní přihodila pět tisíc navíc. Třetí mi dokonce poslala hlasovou zprávu, kde s vášní popisovala, jak ji ta kredenc připomíná dětství, a přihodila dalších deset tisíc. Připadalo mi to tak absurdní, že jsem se rozesmála nahlas. Babička by se smála se mnou.
Pak se ozval muž jménem Dalibor. Krátká, stručná zpráva:
„Dám padesát tisíc. Přijedu hned. Pošlete adresu.“
Musela jsem si sednout. Padesát tisíc. Za kredenc, která stála poslední dvacetiletí na půdě a držela při životě jen silou zvyku a pavučinami.
Odpověděla jsem mu opatrně. „Je to opravdu starý kus, potřebuje obnovu.“
„To je v pořádku,“ přišla zpráva vzápětí. „Má pro mě cenu.“
Dalibor přijel ještě ten den. Oblek, klobouk, parfém dražší než moje měsíční důchodová výplata. Když kredenc uviděl, položil na ni ruku tak jemně, jako by hladil malého psa. V očích se mu zaleskla radost.
„Tenhle kus zachráním. Přísahám. A jsem rád, že jste ho nenechala zničit.“ Jeho úcta mě dojala.
Když pak vytáhl obálku s penězi a podal mi ji, třásly se mi ruce. Nešlo jen o ty peníze, i když, popravdě, takovou částku jsem naposledy držela v ruce, když jsme s manželem kupovali auto. Šlo o ten pocit, že věci, které jsem považovala za staré harampádí, měly svůj příběh, svou hodnotu. A někdo je dokázal ocenit.
Skříň si odvezla paní, která mi přinesla domácí marmelády. Stůl koupila mladá rodina, která za něj nabídla tolik, že jsem je váhavě upozornila, že má na jedné straně vypálenou rýhu od žehličky. Smáli se, prý to dodává charakter. A křeslo? To si vybojoval mladík, který mi poslal tak upřímný dopis o svém vztahu ke starým věcem, že jsem mu ho nechala za cenu nižší, než nabízel, ale on mi stejně přilepil obálku s bonusem na dveře.
Večer jsem seděla u stolu, pila čaj a smála se sama sobě. Celé ty roky jsem si myslela, že moje půda je jen skladiště minulosti. A ona se mezitím ukázala jako malý poklad.
Tereza mi pak poslala zprávu: „Tak co, mami? Pořád si myslíš, že internet je jen černá magie?“
A já jí odpověděla: „Ano. Ale je to kouzlo, které se mi dnes fakt vyplatilo.“
