Článek
Jmenuju se Petra Novotná a ještě před třemi lety jsem si myslela, že nejhorší věta, jakou můžu slyšet, je: „Je to zhoubné.“ Mýlila jsem se. Ta skutečně nejhorší přišla až potom. V kuchyni, u studeného čaje, od muže, který mi přísahal lásku v nemoci i ve zdraví.
„Já už tě nechci,“ řekl Martin. Klidně. Bez emocí. Jako by oznamoval změnu tarifu u mobilu.
Rakovina prsu mi vzala vlasy, prso a iluzi, že manželství je neprůstřelné. Bylo mi čtyřicet sedm, když mi lékařka položila ruku na rameno a začala mluvit pomalu. Ten den se svět zúžil na jednu židli a jeden papír s razítkem. Martin seděl vedle mě, držel mě za ruku a opakoval, že to zvládneme. Věřila jsem mu. Potřebovala jsem tomu věřit.
První chemoterapie byla peklo. Zvracení, únava, pach nemocnice, který se vám zažere do kůže. Martin byl zpočátku pečlivý. Vozil mě, vařil polévky, mluvil o budoucnosti. Říkal „my“. Jenže „my“ se časem změnilo v „ty“.
Když mi začaly padat vlasy, oholila jsem se sama. V koupelně. Bez slz. Martin stál ve dveřích a díval se jinam. „Jsi pořád krásná,“ řekl, ale nezvládl se dotknout mé hlavy. To byl první varovný signál. Ten druhý přišel, když se přestal svlékat přede mnou.
Operace. Zrcadlo zakryté ručníkem. Tělo, které jsem nepoznávala. Jizva jako mapa války. Martin se na mě už nedíval. A když se díval, bylo v tom něco cizího. Odtažitého. Jako by stál před cizím člověkem, ne před ženou, se kterou dvacet let sdílel postel.
Sex zmizel potichu. Bez hádky. Bez vysvětlení. Neptala jsem se. Neměla jsem sílu bojovat ještě i o tohle. Bojovala jsem o holé přežití.
Když mi lékaři po roce řekli, že léčba zabrala, že jsem „v remisi“, měla jsem pocit, že se nadechuju po dlouhém ponoru. Těšila jsem se domů. Na nový začátek. Na normální život. Netušila jsem, že doma na mě čeká konec.
„Už to ve mně není,“ začal Martin ten večer. Seděl u stolu, ruce sepnuté. Nepil. Nekřičel. „Snažil jsem se. Fakt. Ale změnilo se to.“
„Co přesně?“ zeptala jsem se.
Chvíli mlčel. Pak to řekl. „Už mě nepřitahuješ. Když se na tebe dívám, vidím nemoc.“
Ta věta mě zasáhla víc než diagnóza. Protože rakovina nebyla moje vina. Ale on ze mě udělal problém. Něco rozbitého. Něco, co se už nehodí milovat.
Plakala jsem. Prosila. Ptala se, jestli to nemůžeme zkusit znovu. Terapie. Čas. Cokoli. Zavrtěl hlavou. „Nechci žít ze soucitu.“
O měsíc později se odstěhoval. A o dva měsíce později jsem se dozvěděla, že má Lenku. O patnáct let mladší. Zdravou. Celou. Bez jizev. Bez minulosti, která by mu připomínala smrt.
Rodina reagovala různě. Někdo ho omlouval. „Bylo to na něj moc.“ Někdo mlčel. Jako by nemoc byla nakažlivá i zpětně. Jako by bylo jednodušší stát na straně toho, kdo odešel, než té, která přežila.
Nejtěžší nebyla samota. Bylo to stud. Stud za tělo, které nezapadalo. Za to, že jsem „ta po rakovině“. Žena s příběhem, který kazí večírky.
Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila jednu věc, on neodešel proto, že jsem byla slabá. Odešel proto, že slabý byl on. Nedokázal unést realitu, že láska někdy nevypadá jako reklama na parfém. Že tělo se mění. Že život bolí.
Dnes bydlím sama. Vlasy mi dorůstají. Jizva zůstane. Ale už se na ni dívám jinak. Jako na důkaz, že jsem tady. Že jsem vyhrála bitvu, kterou on ani nezačal bojovat.
Když se mě někdo zeptá, co bylo horší – rakovina, nebo rozvod – odpovídám bez váhání. Rakovina mi chtěla vzít život. Manžel mi vzal důstojnost. A to se hojí mnohem pomaleji.
