Článek
Když mi zavolali z personálního, byla jsem přesvědčená, že jde o rutinu. Nějaký podpis, tabulka, audit. Pracuju v kanceláři patnáct let, papíry mě neděsí. Co mě ale vyděsilo, byl tón hlasu. Přehnaně zdvořilý. Opatrný. Ten tón, kterým vám lidé oznamují, že už s vámi nepočítají.
„Bylo na vás podáno udání, "řekla personalistka.
„Jaké udání ?“
„Anonymní.“
V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Anonymní znamená zbabělé. A taky to znamená, že někdo, koho znáte, se rozhodl vás hodit pod autobus.
Jmenuju se Lucie Králová, je mi třiačtyřicet a pracovala jsem jako vedoucí oddělení nákupu. Nadřízená, ale ne manažerka. Přesně ta pozice, na kterou jsme si brousily zuby dvě. Já a Petra.
Petra seděla o dvě židle vedle. Smála se stejným vtipům. Chodily jsme spolu na obědy. Věděla o mých dětech, o rozvodu, o tom, že někdy pracuju déle, abych to všechno utáhla. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona bude ta, kdo mě potopí.
Udání mluvilo o „zneužívání pracovní doby“, „neoprávněném přístupu k datům“ a „neetickém chování“. Velká slova. Malá pravda. Ano, občas jsem si z práce zavolala lékaři. Ano, měla jsem přístup k datům, ke kterým jsem ho mít měla. Všechno se dalo vysvětlit. Jenže vysvětlování nikoho nezajímalo.
Začalo vyšetřování. Interní. Studené. Bez emocí. Najednou jsem nebyla Lucie, ale „případ“. Kolegové se mi přestali dívat do očí. Obědy jsem jedla sama. Petra byla najednou strašně vytížená. Ale když jsme se potkaly na chodbě, usmála se. Ten úsměv mě bolel víc než cokoliv jiného.
„Víš o tom něco?“ zeptala jsem se jí jednou.
„Bože, ne,“ řekla rychle. „To je strašné, Luci. Držím palce.“
Držela. Nůž.
Vyšetřování trvalo šest týdnů. Šest týdnů nejistoty, špatného spánku a pocitu, že se musím obhajovat za to, že existuju. Každé ráno jsem chodila do práce s knedlíkem v krku. Každý večer jsem doma brečela, aby to děti neviděly.
Výsledek byl „porušení interních pravidel“. Žádný soud. Žádná policie. Ale dost na to, aby mi dali výpověď dohodou. „Je to pro vás lepší,“ řekli. „Čistý odchod.“
Petra dostala povýšení o měsíc později.
Dozvěděla jsem se to nepřímo. Od kolegy, který měl výčitky svědomí. Řekl mi, že slyšel Petru mluvit s ředitelem. Že „upozornila na problém“, protože jí záleží na firmě. Že měla strach, že když to neudělá, dopadne to špatně na všechny. Hrdinka. Kariéristka. Udavačka v kostýmku.
Nejhorší nebyla ztráta práce. Byla to ztráta důvěry. V lidi. V to, že když s někým sdílíte kávu a smích, neznamená to nic. Že v kanceláři nejsou přátelé. Jen konkurenti.
Hledání nové práce bylo peklo. „Proč jste odešla?“ ptali se. Co na to odpovědět? Že vás kolegyně udala? Zní to jako výmluva. Tak jsem mlčela. Polykala pravdu. A cítila se provinile za něco, co jsem neudělala.
Petru jsem potkala jednou. V obchodním centru. Vypadala skvěle. Sebevědomě. Pozdravila mě, jako by se nic nestalo. V tu chvíli jsem pochopila, že lítost u ní nehrozí. Udělala, co chtěla. A vyhrála.
Aspoň na papíře.
Já dnes pracuju jinde. Za míň peněz. Bez titulu. Ale s čistou hlavou. A s jednou tvrdou lekcí, když je ve hře povýšení, morálka jde stranou. A anonymní udání je jen elegantní způsob, jak někoho odstranit bez špinění rukou.
Tenhle příběh není o jedné zlé ženě. Je o systému, který udavače odměňuje a slušnost považuje za slabost. A o tom, jak snadno se z kolegyně stane nepřítel. Stačí jedna pozice navíc. A málo svědomí.
