Článek
Když jsem poprvé vyrazila sama ven, jen tak, bez toho, abych někomu něco vysvětlovala, připadala jsem si jako člověk, který po letech otevře okno v místnosti, kde bylo pořád zataženo. Čerstvý vzduch mě zaskočil. Byla jsem zvyklá dělat všechno s pocitem spěchu, povinnosti, hluku. A najednou jsem měla před sebou cestu, na které nikdo nic nechtěl. Ani svět, ani lidé, ani já sama.
Šla jsem tou známou polní cestou, kterou jsem roky míjela jen z auta. Teď jsem měla čas konečně si jí všimnout. Prach se mi lepil na boty a mezi stébly trávy se líně válela zrnka slunce. Byla to obyčejná cesta, ale působila, jako by mě vítala zpět po dlouhé době. Chvíli jsem jen kráčela a nechávala myšlenky, ať si jdou, kam potřebují.
U staré lípy jsem se zastavila. Vzpomněla jsem si, jak jsem tam kdysi sedávala s babičkou. Vždycky se mě ptala, o čem přemýšlím. Když jsem jí odpověděla, říkala: „To je dobře, aspoň víš, kde jsi.“ Tehdy mi to připadalo zvláštní. Měla jsem pocit, že přemýšlet je něco, co musí mít cíl. A teď jsem tam stála a najednou chápala, že babička nemluvila o myšlenkách, ale o orientaci v sobě.
Dlouhou dobu jsem samotu považovala za něco nepříjemného, skoro hrozivého. Měla jsem pocit, že když zůstanu sama, začne se ozývat všechno, co jsem odsunula, strachy, pochybnosti, nápady, co jsem odkládala „na jindy“. Jenže jak jsem tam stála pod lípou, došlo mi, že to není samota, čeho se bojíme. Je to upřímnost, která v ní vyrůstá. A té se člověk neubrání, když kolem utichne celý svět.
Šla jsem dál, cestou k řece. Kolem se ozývalo jen šustění trávy a sem tam zakřičel pták. Bylo to zvláštní ticho, živé, ne prázdné. Sedla jsem si na břeh. Voda byla klidná, hladká jako zrcadlo, které čeká, až se do něj někdo podívá. A tak jsem se podívala. A v tu chvíli se mi otevřel prostor, který jsem dlouho nechtěla vidět.
Napadlo mě, kolikrát jsem sama sobě řekla „to počká“. Ten román, o kterém jsem roky snila. Ten kurz, na který jsem se vždycky chtěla přihlásit. Ty myšlenky, které jsem považovala za zbytečné, protože nebyly praktické. Všechno jsem odkládala, protože pořád bylo něco důležitějšího. Jenže jak jsem tam seděla, uvědomila jsem si, že důležitější než žít podle seznamů úkolů je nenechat vlastní život utéct kolem.
Zvedla jsem se a pokračovala k malé lávce, kterou jsem si dřív pamatovala jen jako kulisu. Teď jsem si všimla rezavých šroubů, hrubého dřeva pod rukama, drobných květů sedmikrásek, které vyrostly přímo u jejího okraje. A v hlavě mi probleskla věta, kterou jsem kdysi slyšela: „Ty moc přemýšlíš.“ Vždycky jsem ji brala jako kritiku. Ale najednou jsem cítila, jak se mi v těle rozlévá klid. Možná je to právě to, co zachraňuje člověka před tím, aby žil život někoho jiného, že se zastaví a zeptá se sám sebe, co vlastně chce.
Posadila jsem se na lavičku. Byla nakřivo, vrzala, ale byla přesně tam, kde jsem ji potřebovala. Vytáhla jsem z kapsy telefon a otevřela prázdnou stránku poznámek. Napsala jsem pár vět. Ne dokonalých, ne promyšlených, ale prvních po dlouhé době. A když jsem je dopsala, pocítila jsem zvláštní teplo v hrudi, něco mezi radostí a úlevou. Možná začátek.
Domů jsem šla pomalu. Bála jsem se jen jedné věci, že ve chvíli, kdy za sebou zavřu dveře, ten nově nalezený klid zmizí v ruchu každodennosti. Ale nezmizel. Zůstal někde uvnitř, jako tichá připomínka, že svět nebude čekat, až si na sebe udělám čas, ale já na sebe čekat nemusím.
Doma jsem si nalila čaj, sedla ke stolu a otevřela poznámky znovu. Dopsala jsem další řádky. Pak jsem našla leták s kurzy keramiky, který jsem měla už rok schovaný v šuplíku. Připnula jsem ho na lednici, tentokrát ne jako sen, ale jako závazek.
Večer jsem si uvědomila, že nejdůležitější ze všeho nebyla ta procházka. Bylo to rozhodnutí vyjít ven vůbec. Ustoupit od hluku, od povinností, od neustálého přizpůsobování se. A dát prostor tomu, co jsem v sobě měla celou dobu, jen jsem to neslyšela.
Od té doby chodím sama pravidelně. Ne proto, že by mi lidé vadili. Ale protože se tam, v tichu mezi kroky, konečně potkávám sama se sebou. A pokaždé mám pocit, že si z těch cest přináším něco důležitého, odvahu žít život, který je skutečně můj.
A možná právě o to jde. Naučit se být chvíli s někým, koho celý život zanedbáváme, se sebou. A zjistit, že je to vlastně ten nejdůležitější vztah ze všech.
