Článek
Sobotní večer. Venku už se pomalu stmívá, ale vzduch je pořád příjemně teplý. My s partnerkou sedíme na gauči, v klidu, nohy nahoře, v ruce knížku nebo ovladač, prostě idylka po celém týdnu. Z vedlejší zahrady, od sousedů Novákových, už od pozdního odpoledne doléhá takový ten typický zvuk letní zahradní párty. Smích, cinkání skleniček, tlumená hudba, občas nějaké to „Nazdraví!“ Víte, taková ta klasika. Vlastně jsem si říkal, jak je to fajn, že se lidi baví. Že mají radost. Že žijí. A my jsme si užívali ten klid, co se k nám sice donesl, ale nebyli jsme přímo v centru dění. To nám vyhovovalo. Jsme spíš takoví ti domácí typové, co si užijí společnost, ale pak se rádi schovají do svého doupěte. A náš obývák je přesně takové doupě. Pohodlný gauč, měkké polštáře, televize s úhlopříčkou, co by se vešla i do menšího letadla. Prostě ráj.
No, a pak to začalo. Asi tak kolem desáté. Smích a hudba od sousedů zesílily. A pak jsem uslyšel kroky. Nejdřív pár, pak víc. A najednou zazvonil zvonek. Trochu jsem se lekl, protože jsem nikoho nečekal. Otevřel jsem dveře a tam stál pan Novák, s brýlemi na křivo, s rozepnutou košilí a v ruce držel (cože?!) kytaru. Za ním stála paní Nováková, která se tvářila jako generálka, co právě dobyla nějakou pevnost, a pak ještě asi pět, šest dalších lidí, které jsem znal jenom z vidění, ale teď se tvářili, jako kdybychom byli ti nejlepší kamarádi z pískoviště. Pan Novák se usmál, takovým tím opileckým, ale srdečným úsměvem, a prohlásil: „Ahoj sousede! Tak jsme se rozhodli, že se přesuneme. U vás je to takové… útulnější!“ Paní Nováková na něj káravě mrkla, ale pak se taky usmála a dodala: „A taky máte lepší gauč! Ty naše zahradní židle už nám lezou krkem!“
A já? Já tam stál s otevřenou pusou, v pyžamu, s ovladačem v ruce a díval jsem se na ten zástup lidí, kteří se už pomalu hrnuli do naší předsíně, jako kdybychom je pozvali na slavnostní večeři. Než jsem stihl cokoli říct, už byli uvnitř. A hned se začali usazovat. Kytara pana Nováka putovala na konferenční stolek, paní Nováková si s lehkostí, se kterou by se dala obsluhovat i jaderná elektrárna, uzurpovala ten náš gauč (ten lepší, pochopitelně) a začala se tam roztahovat, jako by jí patřil celý obývák. Ti ostatní se usadili na křesla, na zem, jeden si dokonce sedl na parapet okna.
A pak padla ta osudová otázka: „Máš něco k pití, sousede?“ A mně došlo, že se z našeho klidného sobotního večera stala… zahradní párty sousedů, jen s tím rozdílem, že teď se odehrává přímo u nás v obýváku. No co, říkal jsem si, jsou to sousedi. A jednou za čas se to stane. Tak jsem vytáhl pivo, víno, limonády – prostě všechno, co dům dal. A najednou se náš obývák zaplnil smíchem, povídáním a vůní alkoholu. Byla to docela jízda. Pan Novák začal hrát na kytaru. Nejdřív nějaké ty lidovky, pak se pustil do rockových klasik a nakonec i do diskotékových hitů z osmdesátek. A všichni zpívali. Hlasitě. Někdy i falešně, ale s takovou vášní, že vám to bylo úplně jedno. Paní Nováková vyprávěla historky z mládí, které byly tak vtipné, že jsem se bál, že se udusím smíchy. Zjistil jsem, že jeden ze sousedů pracuje jako instalatér, druhý jako učitel a třetí jako kuchař. Byla to taková ta sousedská sešlost, která by se za normálních okolností nikdy nekonala, ale teď, pod vlivem alkoholu a spontánního rozhodnutí, se stala skutečností. A upřímně? Bylo to docela fajn. Nečekané, chaotické, ale fajn. Trochu jsem se cítil jako v nějakém sitcomu, kde se do domu neustále hrnou nečekaní hosté, ale zároveň jsem se bavil.
Největší sranda byla, když si jeden ze sousedů (ten kuchař) vzal náš hrnec a začal v něm míchat nějaký podivný koktejl z piva, vína a něčeho, co vypadalo jako kečup. A pak to všem nabízel s tím, že je to „speciální recept z Mexika“. Nikdo to nechtěl, ale všichni se smáli. A pak se kuchař rozhodl, že nám uvaří půlnoční guláš, protože prý „je to lepší, když se vaří v noci a s partou přátel“. Naštěstí jsme ho včas zastavili, protože představa, že nám v jednu ráno vaří guláš v obýváku, nebyla zrovna lákavá. Ale snaha se cení, že? Párty pokračovala až do ranních hodin. Lidé se pomalu začali trousit domů, někteří se se mnou loučili s objetím, někteří jen s úsměvem a tichým „díky za gauč, sousede“. Nakonec zůstal jen pan Novák s paní Novákovou a ten kuchař. Seděli jsme na gauči, vyprávěli si poslední historky a pili poslední pivo. Když se i oni zvedli k odchodu, pan Novák se na mě podíval a řekl: „Tak sousede, dík za záchranu párty. A ten gauč, ten je fakt super!“ A pak mi mrkl a dodal: „Příště to uděláme u vás rovnou, ušetříme si to přenášení!“ A já jsem se jen usmál. A v duchu jsem si říkal: „No, to bude ještě sranda.“
A co z toho všeho plyne? Že život je plný překvapení. Že se nemáme bát otevřít dveře, i když tam stojí opilý soused s kytarou a armáda jeho kamarádů. Že občas je fajn vyjít ze své komfortní zóny a nechat se unést proudem. A že i když se vám zahradní párty sousedů přesune do obýváku a zanechá za sebou spoušť, stojí to za to. Protože vám to přinese spoustu historek, smíchu a možná i nová přátelství.
A taky to ukáže, že máte ten nejlepší gauč v okolí. A to je, přiznejme si, docela fajn pocit. Teď už jen musím zjistit, jak to celé uklidit a zbavit se té vůně piva a zpocených těl. Ale to už je jiná pohádka. Ale aspoň mám historku, kterou budu vyprávět ještě dlouho. A ten gauč? Ten je teď ještě legendárnější.
