Článek
Známí mi ji doporučili u kafe, mezi řečí, s tím tónem, který nepochybuje. „Je skvělá. Zkušená. Lidská.“ Říkali to, jako by mluvili o dobrém řemeslníkovi, co spraví střechu. Táta už tehdy sotva vstal z postele. Měl ruce jako papír a hlas, který se zadrhával. Chtěl zůstat doma. Já jsem chtěl, aby nezůstal sám. Tak jsem kývl.
Jmenovala se Jana. Přišla první den navoněná, s úsměvem, který byl širší než dveře. Mluvila rychle, používala slova jako „standard“, „péče“ a „klienti“. Otcovi tykala hned. On jí odpověděl tichým „dobrý den“. Řekla mi cenu, která bodla. „Kvalita něco stojí,“ dodala. Zaplatil jsem dopředu. Nechtěl jsem šetřit na konci života někoho, koho mám rád.
První týden vypadal snesitelně. Když jsem se stavoval, měla vždycky vysvětlení. „Právě jsem mu měnila ložní prádlo.“ „Před chvílí jedl.“ „Spal, nechtěla jsem ho budit.“ V bytě to ale mělo zvláštní pach. Ne ten nemocniční, čistý. Spíš zatuchlý, těžký. Táta byl unavený. Říkal, že je všechno v pořádku. Vždycky říkal, že je všechno v pořádku.
Pak se začaly objevovat drobnosti. Otevřel jsem lednici a chyběly jogurty, co jsem koupil včera. Jana mávla rukou. „Asi jsem je vyhodila, prošlé.“ Byly studené a nové. Na stole ležela obálka s penězi, které jsem nechal na drobné nákupy. Byla lehčí. „Musela jsem vzít hotovost, karta mi nešla,“ řekla. Účtenky nepřinesla.
Táta měl opruzeniny. „Je to normální,“ tvrdila. „Kůže je křehká.“ Měl i suché rty a špinavé nehty. Když jsem se zeptal, kdy byl naposledy umytý, odpověděla podrážděně. „Já tu nejsem od toho, abych ho drhla každý den.“ To slovo drhla mi zůstalo v hlavě. Jako by šlo o kus nábytku.
Platby rostly. „Musela jsem zůstat přes noc.“ „Měl krizový stav.“ „Volala jsem konzultaci.“ Každý důvod zněl odborně. Já pracoval, běhal, věřil. Známí přece říkali, že je dobrá. A já se bál, že když ji vyhodím, budu ten špatný syn, co zpanikařil.
Jednou jsem přišel neohlášeně. Bylo po poledni. Jana seděla na gauči, nohy na stole, v ruce telefon. Táta ležel v posteli. Plena byla mokrá, přilepená k tělu. Volal na mě očima, ne hlasem. Jana se lekla. „Právě jsem si dala pauzu,“ řekla. Pauzu od čeho? Od člověka?
V koupelně chyběla otcův holicí strojek. „Asi se rozbil,“ řekla. Ten strojek jsem našel o týden později v zastavárně na rohu. Náhoda? Možná. Pak zmizely hodinky po dědovi. „Nikdy jsem je neviděla.“ Viděla. Měl je na ruce, když přišla poprvé. Pamatuji si to, protože se na ně podívala déle, než je slušné.
Začal jsem si psát poznámky. Časy, stavy, peníze. Když jsem jí to řekl, změnila se. Úsměv zmizel. „Vy mi nevěříte?“ Věta otočená proti mně. „Já dělám, co můžu. Jestli se vám to nelíbí, najděte si někoho jiného.“ Řekla to s klidem člověka, který ví, že má převahu.
Táta se zhoršoval. Hubl. Měl proleženiny. Když jsem ho převlékal, sykl bolestí. „Říkala jsem vám, že je to normální,“ křičela Jana z kuchyně. V kuchyni bylo ticho. Žádné vaření, žádná polévka. Jen prázdné obaly a drobky.
Jednoho večera jsem ji propustil. Křičela. Vyhrožovala. Že mě nahlásí, že jsem ji očerňoval, že jsem nevděčný. Zabouchla dveře a vzala si s sebou ještě něco. Peněženku z komody. Už jsem to neřešil. V ten moment jsem měl v náručí tátu, který brečel. Omlouval se mi. Za to, že je na obtíž.
Zavolal jsem jinou službu. Přišli dva lidé, tiší, soustředění. První, co udělali, bylo, že otevřeli okno. Ten zápach se rozptýlil. Táta se nadechl. Usmál se. O týden později mi řekl, že se cítí jako člověk. Zemřel o měsíc později.
Peníze se vrátit nedaly. Věci taky ne. Zůstala pachuť a vina. Ta nejhorší krádež ale nebyla v peněžence. Byla v čase, který mu vzala. V důstojnosti, kterou zanedbala. A v tichu, kterému jsem věřil příliš dlouho.
