Článek
Ten den se rozjížděl jako každý jiný pražský všední den. Ranní káva s hořkosladkou chutí uspěchanosti, sprint na tramvaj, abych se v tom ranním sardinkovém expresu dostala včas na důležitou schůzku. V hlavě mi už tančily slajdy prezentace, takže jsem ten obvyklý ranní koncert kašlání, šeptání a ťukání do mobilů v tramvaji vnímala jenom okrajově. Sluchátka hrála mou ranní mantru a já se vezla na vlně vlastních myšlenek.
Až když se blížila moje zastávka a já automaticky sáhla do kabelky pro Lítačku, ozvalo se v ní zlověstné ticho. Místo známého tvaru mé kožené peněženky jsem nahmatala jenom prázdno. V tu chvíli se mi snad na vteřinu zastavilo srdce. Ztratila jsem ji. Moji „první pomoc“ pro všechny případy, hromadu plastových kartiček, otřepané účtenky a hlavně ty dvě maličké fotky mých nejbližších, které mi tam vždycky dodávaly takovou zvláštní jistotu. Vystoupila jsem na chodník jako tělem bez duše. Začala jsem zběsile prohledávat obsah své kabelky, jako bych si snad jenom špatně sáhla. Nic. Pak jsem se s beznadějí v očích otočila k tramvaji, která už se pomalu rozjížděla, a zkoumala sedadlo, kde jsem seděla. Marně. Moje peněženka se prostě vypařila kamsi do éteru přeplněné tramvaje.
Ten den, který měl být ve znamení profesního úspěchu, se rázem proměnil v osobní bankrot. Bez peněz, bez dokladů, s pocitem naprosté imobility. Cítila jsem se tak nějak odevzdaně, jako ten ztracený ponožkový pár, kterému už nikdo nedává šanci na shledání. První instinkt velela k zablokování všech těch plastových ďáblů v mé zmizelé peněžence. Naštěstí to šlo vyřešit pár kliknutími online. Ale co dál? Bez občanky jsem si nemohla ani koupit pitnou vodu, natož si vzít taxi domů. S pocitem, že jsem se ocitla v nějakém špatném filmu, jsem zavolala do práce a omluvila se z celodenního programu. Naštěstí jsem narazila na vlnu pochopení. Pak už mi nezbylo nic jiného než se s těžkým srdcem vydat na nejbližší policejní stanici podat hlášení o ztrátě. Tamní atmosféra odpovídala mému rozpoložení – unavený vzduch a ještě unavenější policista za přepážkou, který mou naději na nalezení peněženky zchladil s rutinní větou o jehle v kupce sena. Když jsem vyšla z policejní stanice, cítila jsem se ještě o něco prázdněji. Beznaděj mě obklopovala jako ten smog nad městem. Sklopila jsem se na lavičku v parku a snažila se vymyslet nějaký plán B. Byla jsem tam sama, s prázdnou kapsou a sžíravým pocitem vlastní hlouposti.
A pak, jako by se na chvíli zastavil čas, se vedle mě objevila starší paní s tváří posetou laskavými vráskami. „Copak, slečno? Něco vás trápí? Vypadáte, jako byste právě ztratila nejlepšího přítele.“ S váháním, ale s potřebou se někomu svěřit, jsem jí vylíčila svou ranní trýzeň s uprchlou peněženkou. A k mému naprostému překvapení paní nezaváhala ani na okamžik. „Ach, to je mi moc líto,“ řekla s takovou upřímností, že mi to na chvíli zahřálo u srdce. „Já už mám dneska stejně všechno za sebou. Mám u sebe pár drobných, vezměte si, ať si můžete aspoň koupit vodu nebo si zavolat ten taxík.“ Její nezištná nabídka mě naprosto odzbrojila. V téhle betonové džungli, kde se každý honí za svým a málokdo se ohlédne na druhého, to bylo jako záblesk světla. S vděčností, která mě až zaskočila, jsem její pomoc přijala a slíbila, že jí peníze co nejdřív vrátím. „Ale kdepak,“ mávla rukou s úsměvem, který mi připomněl moji babičku. „Hlavně ať se vám ta peněženka brzy najde. A pamatujte si, holka, že i když se to občas nezdá, mezi námi jsou pořád dobří lidé.“ Její slova ve mně zarezonovala silněji, než jsem čekala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když se mi ráno zdálo, že jsem narazila na tu horší stránku lidské lhostejnosti, teď jsem potkala její naprostý protipól – čistou lidskou laskavost.
S novou, křehkou nadějí jsem se vydala pěšky k domovu. Cestou mi hlavou vířily obrazy toho zvláštního dne. Ten otrávený policista, který sice neměl dobré zprávy, ale svou práci si odseděl. A ta neznámá paní s dobrým srdcem, která mi nabídla pomocnou ruku v naprosto bezvýchodné situaci. A pak, když už jsem viděla střechu našeho domu, mi zazvonil mobil. Neznámé číslo. S mírnými obavami jsem hovor přijala. „Dobrý den, tady Novák. Našel jsem vaši peněženku v tramvaji. Ležela tam na sedadle. Všechno je uvnitř.“ V tu chvíli jsem měla chuť vykřiknout radostí do celého parku. Někdo ji našel! A nejen to, ten někdo byl poctivý a zavolal mi. Domluvili jsme se, že si pro ni hned přijedu.
Když jsem dorazila na smluvené místo, čekal tam na mě mladý muž s klidným úsměvem a v ruce držel mou ztracenou koženou kamarádku. Všechno tam bylo, přesně tak, jak jsem si pamatovala. I ty dvě vybledlé fotky, které pro mě měly větší cenu než všechny ty papírové bankovky dohromady. Poděkovala jsem mu snad stokrát, s opravdovou úlevou v hlase. Nabízela jsem mu peníze jako nálezné, ale on jenom mávl rukou. „Ale kdepak, to je v pořádku. Sám vím, jaký je to pocit něco ztratit.“
Když jsem se vracela domů, cítila jsem se jako znovuzrozená. Už žádná tíseň, žádná beznaděj. Během jediného dne jsem si prožila takovou emocionální horskou dráhu, že by to vydalo na menší román. Ztratila jsem něco, co se dalo nahradit, ale zároveň jsem znovuobjevila něco mnohem vzácnějšího – víru v obyčejnou lidskou dobrotu. Ten den mi ukázal, že i v tom anonymním městském shonu se skrývají ostrovy laskavosti a poctivosti. A za tenhle nečekaný vhled jsem byla nakonec mnohem vděčnější než za nalezenou peněženku.
Takže ano, ten den mi sice pořádně zamotal hlavu, ale nakonec mi do života vnesl nečekanou dávku optimismu a připomněl mi, že i když se občas zdá, že se svět řítí do pekel, pořád v něm žijí lidé s dobrým srdcem. A to je zjištění, které má cenu zlata.
