Anatomie zrady: Jurásek, Matušovič a cena za „NEŽÁDOUCÍ“

Ale hráče v modrých dresech žene celý Moravskoslezský kraj. Navíc mužstvo pana Komňackého má ve svém středu rychlonohého třiadvacetiletého záložníka.

Jeho blonďatý účes si v Ostravě nechává udělat kdekdo, je to ikona hrdého klubu, mladí kluci chtějí být jako on. Dává dva góly, Baník vyhrává drtivě 5:1, a jelikož Sparta prohrává po gólech Nezmara a Ivany na hřišti tehdejšího Synotu 2:0, v Ostravě se nahlas začíná mluvit o titulu, který klub nakonec skutečně získá. Málokdo si tehdy dokáže představit, že Miroslav Matušovič, jeden ze symbolů celého kraje, přestoupí za pár měsíců k rivalovi. Ale nabídka na 25 milionů korun, zařídí svoje.

A já chápu, co někteří z vás řeknou – takových přestupů jsme viděli, a ještě uvidíme. Ale já vypíchnu kromě tohoto ještě jeden, který za mě není v pořádku. Ano, je to ten nejaktuálnější v podobě Matěje Juráska. Přestupy mezi pražskými „S“ byly a budou, ale něco jiného je, když jste cizinec, a něco jiného, když jste Čech, a ještě k tomu odchovanec. Přestupy typu Martin Juhar, Simon Deli nebo Bekim Balaj vzbudily pozornost, ale nikdo se moc nehroutil. Něco jiného to bylo u Josefa Hušbauera.

Odchovanec Sparty odešel do Slavie v roce 2015 a fanoušky svého nového klubu pozdravil stylově ze své dovolené v New Yorku. Ano, skřípe to hodně a trvalo, než ho fanoušci SKS přijali a sparťanští fanoušci mu to nikdy nezapomněli a ani nezapomenou. Ale tolik vášní to nevzbudilo, protože neměl vazby na tvrdé jádro a nikdy se nijak hanlivě nevyjadřoval na adresu Slavie. Prostě hráč, co hrál dobře fotbal. Něco jako Zdeněk Pospěch, který si nikdy nehrál na velkého klubistu. Všude ho ovšem přijali s otevřenou náručí. A to i přesto, že prošel Opavou, Baníkem i Spartou. Kluby, které se kulantně řečeno nemají v lásce. On ale své kroky vždy dokázal taktně vysvětlit.

Miroslav Matušovič (stejně jako Matěj Jurásek) zašli dál. Měli nadstandardní vztahy s těmi nejvěrnějšími lidmi, kteří by na svůj klub chodili, i kdyby hrál divizi. Je to životní styl, na který dávají peníze, čas i veškeré myšlení. Když se Matěj loučil odpálenou dýmovnicí před tribunou, dostal od svazu pokutu 40 tisíc korun. Fanoušci to nenechali jen tak a peníze pro hráče vybrali. Věděli, že to, co udělal, myslel vážně. Ke cti hráče slouží, že peníze Tribuně Sever nechal na nové choreo. Ale vidíte gesta, která nejsou častá, obzvlášť v dnešní době, kdy se fotbal stává čím dál víc zaměstnáním. Aspoň tak to na mě působí.

Když jsem viděl Matěje Juráska před kotlem Sparty, ke kterému byl „dovlečen“ spoluhráči, vzpomněl jsem si v bledě modrém na Matušoviče, který v Budějovicích sám za sebe (jako voják sám v poli) kotli Sparty říká: „Byly tam tenkrát emoce. Dělal jsem všechno pro výhru svého klubu. Teď jsem ve Spartě a budu se rvát za její úspěchy.“ Matušovič nikdy nebyl na Letné plně přijat, a to Spartě nepřál smrt ani nic podobného. Navíc Baník je pořád brán trochu jinak než Slavie, proto ať se na mě nikdo nezlobí, ale fascinuje mě fakt, že od některých lidí je kotel Sparty lynčován za to, že Juráska úplně nevítal slavobránou a červeným kobercem před stadionem.

Nejsmutnější na tom všem je, když dvaadvacetiletý kluk nedokáže rozlišit, že tenhle krok není a nebude nejlepší životní rozhodnutí, vedení přivede takového hráče, který za celé anglické působení dal jeden gól. Ale i kdyby jich dal dvacet, je to za mě něco, co nevytvoří jednotu, ale naopak rozkol v celé sparťanské obci, protože jedna část se postaví na jednu nebo druhou stranu. Je to stejné jako kdyby se po fotkách, které nafotil Tomáš Sivok, kde drží vlaječku Slavie s naprostým odporem a v gumové rukavici, za rok podepsal na Slavii.

Matušovič se po přestupu dočkal, když přijel se Spartou zpět na Baník, obřího chorea se svou a Tomáše Řepky podobiznou a obrovským nápisem „NEŽÁDOUCÍ.“ Nikdy už v Ostravě nebyl vítán, ani po deseti letech, kdy se vrátil coby konzultant pro první mužstvo. Tehdejší majitel klubu Šafarčík bývalého hráče přivedl zpět, výsledkem čehož bylo, že si zase o něco méně fanoušků našlo cestu na stadion i na výjezd. Tyhle věci se nezapomínají.

Matěj se Slavií spálil mosty. V Edenu ho čeká podobné „přivítání“ jako Matušoviče v Ostravě. Ve Vršovicích ho už nebudou chtít nikdy vidět a sparťanští fanoušci ho nikdy naplno nepřijmou. Navíc pokud se stane, že Sparta opci nevyužije, bude to podobná situace jako u trenéra Straky, který v říjnu 2011 zapomněl na své „sparťanské srdíčko“ a vzal nabídku Slavie, kterou trénoval do března. Za těchto pět měsíců ztratil (kromě všeobecného respektu) mnohé příznivce i kamarády ze Sparty, a na Slavii nové rozhodně nezískal. Pamatuji si, že na střídačce musela být ochranka. Straka čelil výhružkám, měl i posprejovaný dům. Slavia také v podstatě nic nezískala, naopak ze strany vedení to fanoušci cítili jako další ránu v těžkém období, a klub opustil na vlastní žádost i tehdejší tiskový mluvčí a velký slávista pan Zlámal, který pro klub dýchal.

Chci říct, že je v pořádku říct: já jsem kovaný slávista, ortodoxní sparťan, zpívat naprosto upřímně a ze srdce „Baníčku, my jsme s tebou, neopustíme, nikdy tě nezradíme, bo my ti věříme“. Něco utrousit na soupeře, to všechno je v pořádku. Jsme na fotbale, jsou tu emoce, testosteron, vše, kvůli čemu tohle všechno milujeme. Jsem za slova věrnosti vděčný, ať přijdou odkudkoliv, ale jde o to být chlap a stát si za nimi. Fotbal nemůže být jen o penězích.

U těchto lidí, kteří překročili určitou „diplomacii“ a veřejně se vyhranili, že jsou tohle nebo tamto, to už jednoduše být nemůže. Pro fanoušky fotbal není práce je to životní styl a přesně tohle vyprodává stadiony. Něco podobného, co jsem tu popsal, je pro ně podobného jako vlastizrada. Jak se říká slibem neurazíš, Je lehké ho dát, když za ním nestojí nic jiného než chvilková euforie po vítězství pod tribunou. Skutečná věrnost se neměří v tom sboru hlasů, třeba Jan Bořil by k tomu i své řekl. Za mě se skutečná cena věrnosti už neukazuje v okamžiku, kdy se nahlas zpívá obklopen lidmi, který v tu chvíli myslí stejně jako vy. Ale v okamžiku, kdy přijde štědrá nabídka, která slib pokouší. Tehdy, a jenom tehdy, se pozná, čí slovo a postoj mělo nějakou váhu. Rozhodně to neplatí jen ve fotbale.

Autor textu: Radek Ondrák