Brankáři už nejsou tolik chráněni rozhodčími, říká gólman Bohemians Soukup

Přispěl tak ke konečnému čtvrtému místu Klokanů v tabulce. Jedná se o brankáře Lukáše Soukupa, který i v letošním ročníku je v roli brankářského žolíka a štístka. Bohemka se na něj může spolehnout, odchytal například těžké zápasy proti pražským S. Co bude s jeho další fotbalovou kariérou? Tu tolik neřeší, protože má i civilní zaměstnání a je tak originálem mezi prvoligovými hráči. Navíc si prošel těžkými zraněními a neustále potrhané svaly na pravé noze a operace kyčle ho připravily zřejmě o bohatší fotbalovou kariéru. Mentálně je ovšem brankář Bohemians neskutečně silný a plní si své sny a cíle.

Lukáši, co vaše zdraví? Jak drží klouby a nohy?

V současnosti se cítím dobře, klouby jsou v pohodě. Spíše ty moje nohy, které prostě v pohodě asi nikdy nebudou. Teď se ale cítím dobře, chytám a doufám, že to tak bude pokračovat i nadále. Samozřejmě, když se vrátím do předchozích let, kdy jsem si v nějakých 21 letech v Olympii Praha opakovaně potrhal sval v pravé noze, tak to bylo moc špatné a táhne se to se mnou celou moji kariéru. Ale co už, člověk to musí přijmout a soustředit se na důležité věci, abych byl do každého zápasu co nejvíce připravený.

Máte kvůli těmto zdravotním peripetiím nějak speciálně upravené tréninky na Bohemce?

Tréninky v průběhu týdne nijak upravované nemám. Trenér brankářů Míra Miller nám dává všem stejné dávky. Občas ale třeba po zápase Mírovi řeknu, že nemůžu vykopávat dlouhé míče na sto procent a tak, jak bych chtěl. Takže v malých případech mám nějakou úlevu.

Co můžete říct o trenéru Miroslavu Millerovi a dalších brankářských kolezích?

Míra Miller je dobrý trenér a člověk. Já za nás všechny tři gólmany můžu narovinu říct, že nám vyhovuje. Samozřejmě do samotného zápasu pak může jít jen jeden z nás a taková ta zdravá konkurence tam být musí. Navzájem si přejeme úspěch a podporujeme se. Jsme celkově dobrá gólmanská parta, která dělá dobrý tým a pohodu. Po utkání na Slavii mi říkal Reichlík (Michal Reichl – pozn. red.) moc hezké věci. Když jsem pak šel do dalšího zápasu se Spartou, hodně mě před utkáním podporoval a já mu za to moc děkuju a vážím si toho.

Vy sám jste měl někdy problém s jiným brankářem v nějakém týmu?

Nikdy jsem žádný osobní problém s žádným jiným brankářem neměl. Ale víte, jak to je, každý brankář chce chytat mistráky. Když jsem byl třeba v angažmá na Žižkově, kde jsem tehdy byl jedničkou a pravidelně chytal třetí ligu a následně jsme postoupili do druhé ligy, klub přivedl Karla Hrubeše. Přepustil jsem mu místo a byl jsem trochu kyselý, že nechytám (smích). Ale takhle to mají nastavené všichni kluci, co chtějí něčeho dosáhnout a mělo by tam to zdravé naštvání být, abyste se pořád zlepšovali. V mladším věku mě lavička dokázala mnohem více zasáhnout. Teď, když nad tím přemýšlím, je to pořád stejné.

Jaké jsou vaše nejlepší brankářské přednosti?

Hodně si věřím v soubojích jeden na jednoho. Možná úplně nejsilnější jsem v tom, že se nebojím balónu a do všech soubojů jdu po hlavě. Minule na tréninku mně můj spoluhráč Honza Matoušek trefil míčem z dvou metrů fakt velkou ránou do krku a všichni přestali hrát, protože to byla fakt šupa. Já jim říkám: „na co čumíte, hrajte!“ (smích). Jsem v tomhle taková stará škola a možná i to mi pomáhá, že bojuju dál, a to i přes nepřízeň mého zdraví.

Když jsme u toho zdraví a těchto někdy něšťastných zákroků, myslíte si, že brankáři jsou dostatečně chránění rozhodčími v první lize?

Ne! Myslím si, že dříve se brankář chránil daleko více než v dnešní době. Když si například vezmu třeba vyrovnávací gól Sparty proti nám na 1:1, tak ten hráč mě prostě fantasticky zablokoval a já se k míči nedostal a Vitík uklízel do prázdné branky. Dříve by se asi faul pískal, ale dneska už se na to nahlíží jinak. Třeba když jsem chytal za béčko, šel jsem si pro míč kolenem napřed a rozhodčí ke mně přišel a říká: „jestli mi tohle uděláš znovu, dostaneš kartu.“ Takže se snažím i sám sebe více chránit, protože dneska už brankáři tolik chránění rozhodčími nejsou. Třeba takový Oliver Kahn chodil všem hráčům do těla. Do každého souboje šel jako blázen, koleny, lokty, prostě vším a vycházelo mu to a rozhodčí ho i přes jeho brankářský a aktivní styl chytání chránil více. Útočící hráč do nás také chodí tvrdě a my v tomto máme obrovský deficit a jsme v nevýhodě oproti hráčům v poli.

Není tohle nepískání sudích také ovlivněné tím, že někteří brankáři se snaží v soubojích často padat a zneužívají toho?

Samozřejmě to může být ovlivněné i těmito věcmi okolo. Já jsem taky lidský a je to odtud potud, že do toho souboje jdu kolenem napřed, ale jdu tam s tím, že nechci toho hráče zranit, ale že sám sebe chci chránit a předejít nějakému zákroku. Jo, nějaký gólman třeba ještě navíc zvedne nohu a to je potom nebezpečné. Dneska, když za mnou rozhodčí přijdou a na něco mne upozorní, tak to přijmu. Ale tolik připomínek rozhodčích dříve nebylo.

Když rozebíráme rozhodčí, co jste říkal na vámi inkasovanou žlutou kartu v prvním poločase za údajné zdržování proti Slavii za stavu 0:0, které jste nakonec prohráli 1:2?

V prvním momentě jsem byl výrokem rozhodčího překvapený. Čas na hřišti plyne daleko rychleji, než je tomu třeba u televize. Tedy, v té chvíli jsem kartu osobně nepřijmul, avšak po zkouknutí zápasu, konkrétně mých prodlev při vykopávání, tak udělení žluté karty chápu. Je to pro mě další zkušenost, které díky nynějším startům v první lize sbírám a příště si na prodlevy dám větší pozor.

Kdo byl váš vzor a chtěl jste být vždycky v brance?

Když jsem byl malý, chtěl jsem být brankář. Je pravda, že mezi pátým a šestým rokem jsem pendloval mezi brankářem a hráčem v poli. Táta, který sám ještě chytá, nebyl z mého rozhodnutí nadšen a dělal dost opatření proti tomu, abych se k roli brankáře nerozhodl. Vycházel asi z jeho osobní zkušenosti, že život v bráně prostě někdy bolí. Proto jsem velmi šikovným způsobem musel do tašky schovávat rukavice, aby to táta neviděl. Po čase mu to došlo, že jsem se nakonec rozhodl být brankářem. Mezi třemi tyčemi jsem se prostě cítil správně. Táta mě pak velmi podporoval. Jak to bývá, my gólmani k sobě máme hodně blízko. Co se týče těch vzorů, tak z dřívější doby je to už zmíněný Oliver Kahn. Pak následovně z té aktivní doby mně bavil Angličan Joe Hart. Takže musím zmínit tyhle dva.

Budete sledovat budoucí EURO v Německu a pojedete se popřípadě podívat na nějaký zápas osobně?

Na EURO se nechystám. Fotbal jako takový rád hraji, ale v podstatě se na něj v televizi nedívám. Jenom na pár výjimečných zápasů, třeba v Lize Mistrů. Na sledování fotbalu nemám moc čas. Tím, že mám k fotbalu svoje civilní zaměstnání, které je mimo fotbal, tak musím někdy i vypnout a odpočívat. Vážím si každého volného času, kterého mám opravdu hodně málo. Dopoledne máme trénink, odpoledne mám civilní práci, a když přijdu večer v šest, tak jsem prostě unavený a nemám chuť si pouštět ještě od sedmi fotbal (smích).

Když jsme trochu nakousli to EURO, kdo podle vás z brankářů české ligy by mohl být nominován na závěrečný turnaj?

Dlouhodobě se mi v české lize líbí Jindřich Staněk, ten má kvality na to být oporou nároďáku. A jelikož jsem měl rok přímou zkušenost s Martinem Jedličkou, tak mohu potvrdit i jeho mimořádné schopnosti, které by do výběru také zapadly.

Říkal jste, že nemáte moc volného času a jste hodně zaneprázdněn i svou civilní prací. V dnešní době je v podstatě nepředstavitelné, že profesionální fotbalista má ještě jinou práci. Jak to vše zvládáte?

Pracuji v jedné firmě, kde se staráme o chod IT. Dělám to na ¾ úvazku a musím poděkovat vedení firmy i Bohemce, že se můžu živit na dvou frontách. V IT dělám čtvrtým rokem a jsem moc rád za tu praxi v oboru informačních technologií. Oba mi vychází vstříc a když máme vložený zápas, tak zavolám do své práce a vezmu si dovolenou. Jednou týdně navíc trénuju malé fotbalové prcky a mám z toho radost. Předávat těm malým zkušenosti. Nedílnou součástí toho, jak vše stíhám, je moje mamka, která mi pomáhá, jak může. Je mou oporou v čase, kdy toho mám hodně, a navíc mi vždy dokáže správně poradit. Nikdy nevíte, kdy skončí fotbalová kariéra a jsem v hlavě nastavený, že to jednou prostě přijde. Pak budu mít jistotu, že se uživím i mimo fotbal. Tohle přemýšlení do budoucna třeba hodně klukům ve fotbale chybí. Když se jich zeptáte, co chtějí dělat, až jednou skončí, nemají žádný plán a vlastně na vás koukají, na co se to ptáte.

Když se vrátíme zpět k Fortuna lize, jaký máte názor na nadstavbu a zúžení ligy?

Z mého pohledu je nadstavba taková navíc. Člověk vlastně do poslední chvíle neví, kam pojede. Samozřejmě v dnešní době jsou důležitá televizní práva. Máte navíc v průběhu sezony vložený MOL Cup. Když pak skončí liga, máte maximálně nějaké tři týdny dovolené a pak se jede dál. Letos je navíc EURO, takže program je ještě více nahuštěný a ti fotbalisté, kteří jedou i na závěrečný turnaj, nemají čas na rodinu, natož na dovolenou. Pak je daleko větší šance na přivodění zranění. Ta nadstavba tomu určitě nepomáhá. Co se týče zúžení ligy, kdyby nebyla nadstavba, tak zúžení ligy bych nechal na počtu, který je.

Co byste vzkázal budoucím a mladým fotbalistům?

Chtěl bych hlavně říct a otevřít oči klukům v tom, aby si uvědomili, že fotbal jim jednou skončí, ať je to dříve, nebo později. Vzdělání je důležité, strašně důležité je naučit se světový jazyk a myslet na budoucnost. Práce nabízí plno možností. Fotbalová kariéra vám může skončit ze dne na den a nikdy nevíte, co přijde. Každý z těch kluků by měl být alespoň trochu nastavený na to, aby po kariéře nepřišel stereotyp a že končí ten fotbalový život, ale začíná zase jiná životní etapa a výzva.

Já sám jsem těmto slovům před lety nevěřil, když jsem přerušil kariéru, v tu dobu jsem si myslel, že definitivně končím s fotbalem kvůli mým častým zraněním. Ovšem pak jsem se k fotbalu opět vrátil a šel jsem si za svým snem a věřil jsem tomu. Bylo v tom i kousek štěstí, ale i ta víra v úspěch a v to, že to můžu dokázat. Tvrdě jsem na tom makal a ono to přišlo. Hlava a pozitivní myšlení a věřit v sám sebe, to je obrovsky důležité. Trvalo mi to šest let, ale tu ligu jsem si nakonec zachytal. Bylo to i proto, že jsem tomu věřil a pracoval na sobě. Až jednou skončím s fotbalem, jsem připravený, mám civilní práci a život nastavený.

Fotbalový i osobní život je částečně o štěstí. Fotbal byl mou prioritou a školu jsem bral jako povinnost. Priority se vám v určité fázi změní a já jsem byl připravený a nastavený pouze na úspěch ve fotbale. To se však nepotkalo právě se zmíněným štěstím, proto jsem se rozhodl pro rovnováhu, která mě teď lépe připravuje na budoucí profesní život.

Jaká je vaše budoucnost v Bohemce? Máte smlouvu do konce června, co pak?

Jsem vděčný, že mi dala Bohemka šanci, i když jsem původně přišel pomoct zachránit béčko Bohemky ve třetí lize. To se povedlo. Když jsem do Bohemky přišel, někde vzadu v hlavě jsem měl cíl, že bych si jednou chtěl zachytat první ligu a věřil jsem tomu, že šance přijde a ono to přišlo minulou sezónu v Plzni. Letos mám také odchytáno pár zápasů a uvidíme, co bude dál. Jsem na Bohemce spokojený.

Mára Horký