Fotbal versus peníze: Tržnice v Arábii, bankrot v Číně, Messi jako výstavní vepřík v Americe

Hned jsem si vzpomněl na jejich ligu, přeplácení hráčů z Evropy a taky na MS v Kataru, které bylo plné kontroverzí. A taky na to, že něco podobného, jsme tu už měli.

Jestliže jste nebyli poslední rok zalezlí v jeskyni, určitě vám nemohl utéct fakt, že Saudská Arábie pumpuje neuvěřitelné peníze do své fotbalové ligy. Tedy, abych to uvedl na pravou míru – ani ne tak do ligy, jako spíš do zahraničních hráčů, které neskutečně přeplácí. V čele všech stojí Cristiano Ronaldo a Neymar. Zdroje se různí v tom, kdo kolik bere, vzhledem k tomu, že se nejedná pouze o příjmy z klubů, ale i z reklamních akcí, od sponzorů apod. Ale bavíme se řádově o částkách přes 300 milionů dolarů ročně. Pro každého!

Ano, arabské kluby se v poslední době předhánějí v tom, kdo přivede největší hvězdu (viz jarní snaha Al Hilalu přivézt Mbappého, kde některé zdroje uváděli roční plat až 700 milionů dolarů) a snad i kdo dá více peněz. Veškeré zdůvodnění ze strany arabských šejků je jednoznačné – udělat z SPL ligu světového rázu, ideálně ji přivézt do Evropských soutěží (snaha o Ligu mistrů již tady je) a taky udělat z Arábie fotbalový stát. A to už jsme tady měli, a to dokonce dvakrát. Jednou víceméně úspěšně a podruhé spíše naopak.

Vzpomínáte si na rok 2008 a Letní olympijské hry v Číně? Velice podařený svátek sportu, kde Čína překonala v počtu medailí i USA. A kde jasně světu ukázala, kde chce být v rámci sportu. Sen prezidenta Si Ťin-pchinga je taky uspořádat fotbalové mistrovství světa, kde by Čína taktéž získala titul. To první je docela možné – peníze zde nejsou problém a Čína už několikrát dokázala, že umí hostit vrcholovou sportovní událost. To druhé je však nyní jen říše snů. A přitom to tak být nemuselo.

V roce 2004 totiž vznikla čínská Superliga – nejvyšší tamní fotbalová soutěž, která měla za úkol přivést Čínu do světového fotbalu a v rámci Asie překonat i Japonsko a Jižní Koreu. Bohužel se stala věc, která dost dobře připomíná Saúdskou Arábii dneška – bohatí čínští majitelé začali lákat vrcholové hráče a trenéry z evropských lig a chtěli tak své týmy a svou ligu zviditelnit. Bohužel ale nějak zapomněli na to, že peníze v klubu nejsou jen na to, aby se nakupovali hráči ze zahraničí, ale aby se také vychovali hráči doma v akademiích. A to se trochu nepovedlo.

Například takový klub Guangzhou Evergrande. Vítěz osmi mistrovských titulů od roku 2011. V jeho čele stanuli trenéři jako Macello Lippi, Fabio Canavaro nebo Luiz Felipe Scolari. Z hráčů například Didier Drogba, který si týdně v Šanghaji přišel na 200 tisíc eur nebo Nicolas Anelka s platem 247 tisíc eur. Oba tam hráli a oba dva se po pár měsících vrátili do Evropy. Proč se to vše děje?

Nadpisem jsem v podstatě odpověděl na otázky z konce minulého odstavce. Pojďme si to ale trochu rozvést. V Číně je možné skoro cokoliv, peníze rozhodně problém nejsou. Ale problém je v majitelích klubu a systému, jakým fungují. Do jisté míry si tu majitelé honí ego právě tím, že vlastní fotbalový klub. Pomáhá jim to společensky a taktéž u tamní vlády. Finančně ale kluby představují jeden obrovský neorganizovaný chaos. To si můžeme krásně ukázat na jednom příkladu z relativně nedávné doby.

Mistr ligy z roku 2020, klub Ťian-su. Ten přerušil činnost ze dne na den jen chvilku poté, co získal titul. Jaký byl důvod? Klub z Nankingu měl údajně dluhy asi 90 milionů dolarů (čili ani ne třetinu toho, co berou Ronaldo nebo Neymar ročně – jen pro srovnání). Vtipné na tom všem jsou ale ještě dvě věci – majitelem klubu byla firma Su-ning, které patří i Inter Milán a taky to, že jen krátce před koncem lákal klub do svých služeb za nemalé peníze Garetha Balea. Potíže má však daleko více klubů a hromadně se odhlašují z nejvyšších soutěží. Stejně tak ze soupisek mizí slavní hráči.

Například Carlos Tévez, argentinský útočník, pobíral v roce 2017 plat 34 milionů dolarů (jen znovu připomínám, dnes mají Ronaldo a Neymar cca 300 milionů dolarů – KAŽDÝ!) a byl tehdy nejlépe placeným hráčem planety.

Vedle finančních problémů tady máme ale zásadnější a pro čínský fotbal daleko horší věc – praktickou absenci jakéhokoliv skautingu a výchovy fotbalové mládeže. V Číně žije bezmála miliarda a půl obyvatel, ale registrovaných fotbalistů je údajně „jen“ 700 tisíc. Pro srovnání ve Francii jsou jich přes 2 miliony. S tím spojené zastaralé metody v tréninku, korupce, nelegální sázky další vlivy mají na svědomí to, že v Číně hrají mladí lidé mnohem raději basketbal než fotbal.

Dnes je tak čínská Superliga spíše nezajímavou soutěží, kam žádný rozumný hráč nepůjde. Zakopal by se tam a vlastně ničeho nedosáhl. Navíc nikdy coby hráč nevíte, kdy váš klub zmizí z mapy nebo jestli dostanete vůbec zaplaceno. Čínský fotbalový drak by tedy potřeboval velký kbelík vody, aby se probudil.

Druhou zajímavou ligou vhodnou pro srovnání s dnešní Saudskou Arábií je Major League Soccer, zkráceně MLS, kterou hrají kluby z USA a Kanady. Tato liga vznikla v roce 1993 a svůj první ročník odehrála v roce 1996. Nejzajímavější období se však váže až k roku 2007 a dále. Právě tento rok byl pro MLS zlomový, neboť do jinak celkem nevýrazné soutěže přestoupil David Beckham, dnes spolumajitel Interu Miami a bez diskuze jeden z nejlepších a nejslavnějších fotbalistů historie.

MLS však celou věc vzala trochu jinak než Čína – rozumněji. Američané jsou velcí sportovní fanoušci a byť kopaná je až na 4. místě v oblíbenosti sportů u tamních fanoušků (za americkým fotbalem, basketbalem a baseballem), byl to právě Beckham, kdo tuto příčku nepřímo zajistil a kdo zvedl povědomí Američanů o „našem“ fotbale. Tamní systém do velké míry spoléhá na výchovu mladých hráčů v rámci školského systému. Není nic zvláštního, že talentovaný hráč získá plné stipendium pro studium právě díky sportu, kterému se věnuje.

Navíc se MLS vesměs nesnažila získat světové hráče na přemrštěné platy v jejich nejlepších letech, ale vesměs nabízela angažmá hráčům na konci jejich kariér. Závěr své kariéry tady zažil například Thiery Henry. Z dalších hráčů zmiňme například jména jako Wayne Rooney, Robbie Keane, Andrea Pirlo a další. A hlavně nesmíme zapomenout na druhou velkou ikonu MLS a hráče, který přitáhl možná ještě více pozornosti než Beckham. A tím není nikdo jiný než Zlatan Ibrahimovič. Na jeho výstupy na hřišti i mimo něj asi nikdy nezapomene, a on sám moc dobře ví, co pro MLS udělal.

Éra, kdy do Ameriky odcházely hráči ukončit kariéru, ukázat se novému publiku a užít si hru je ale nejspíše bohužel pryč. A může za to Messi. Ano, jsem opravdu toho názoru, že se tato liga s jeho příchodem dost pokazila. Z Messiho se stal tahák číslo jedna, výstavní opička a atrakce. Místo toho, aby si užíval závěr své kariéry někde, kde bude dělat radost svým fanouškům, předvádí se v Americe. Nikdo mu neupře to, že i dnes hraje skvěle. Ale doslova celá MLS mu leze s prominutím do opačného konce trávicího traktu oproti ústům. Ale o Messim konkrétně se bavit nechci.

Americká MLS je určitě daleko úspěšnější než čínská Superliga a podle mého daleko kvalitnější soutěží, než SPL – i když tady se mnou určitě nesouhlasí Cristiano Ronaldo. Navíc je úspěch u fanoušků a přitáhnutí pozornosti vidět i na jejich reprezentaci. Dle žebříčku FIFA se nachází na krásném 14. místě a za sebou nechává i například Chorvatsko (15.), Švýcarsko (16.) nebo Wales (19.). Bez nadsázky se dnes reprezentace USA může potkat s jakýmkoliv týmem na planetě a bude mu minimálně nepříjemným a nesnadným soupeřem. Pro mnohé historicky fotbalové národy bude ale favoritem. Pro srovnání Čína je 78. a předběhly ji i země jako Uzbekistán, Kongo nebo právě Saúdská Arábie na 53. místě.

Doufejme ale, že Messi dlouhodobě nezkazí jinak celkem sympatickou a koukatelnou ligu. Zatímco dříve se na fotbal v USA dívalo celkem příjemně, mám dojem, že od jeho příchodu slyšíme jen o něm, i když ani nehraje jeho tým nebo on sám. Na jednu stranu jsem schopný to pochopit, přece jen může stejně jako dříve Beckham nebo Zlatan přitáhnout další hromady fanoušků. Ale nelíbí se mi, jak se tam vše točí kolem něj. Dokonce se proslýchá, že se snad chtějí všechny kluby skládat na jeho plat jen kvůli tomu, aby tam hrál co nejdéle.

Na závěr se nabízí srovnání všech tří lig, o kterých jsme se bavili. A hlavně trochu polemiky o Saúdskoarabské lize, jejíž směr a výsledek uvidíme až za pár let. Společným jmenovatelem všech těchto lig je následující: přitáhnutí slavných hráčů, zviditelnění a přilákání fanoušků a etablování se jako fotbalový národ. Každá však na to jde jinak.

Superliga doslova svého času přeplácela hráče jen proto, aby tam strávili pár měsíců, možná sezónu – dvě, než je nezajímavý fotbal a divné podmínky donutily kluby opustit. V MLS pak spoléhali na to, že tam na sklonku svých kariér za hezkých podmínek dohrávali hráči světových jmen na moderních stadionech a staly se součástí budování nové fotbalové mocnosti. Saúdská Arábie do velké míry jde stejnou cestou, jako kdysi Čína – silou peněz, jen si vše vynásobte asi desetkrát.

Co si budeme povídat, blíže má fotbalově Saúdská Arábie právě Číně – není to ani zdaleka fotbalový národ, výchova mladíků a hráčská základna je tristní a samotní Arabové nejsou moc velkými fanoušky fotbalu. Dnes se v SPL nechodí na fotbal, ale na Ronalda, Neymara, Benzemu a další.

Na závěr bych se trochu zasnil. Svého času bylo hezkým zvykem, že slavní fotbalisté se na sklonku své kariéry vracely tzv. domů. Do klubů, které je vychovaly pro velký fotbal, aby tam před „důchodem“ strávil byť jednu sezónu věnovanou klubu a fanouškům. Jak by bylo krásné gesto pro fanoušky, kdyby dnes Ronaldo hrál v Lisabonu, kde by byl určitě platným hráčem, kdyby se Messi vrátil do Barcelony klidně zadarmo a pomohl svému týmu v jeho těžké době.

Vím, že to nejde moc srovnávat, ale jako fanoušek Slovácka jsem rád, že tady máme osobnosti, jako je Michal Kadlec nebo Milan Petržela. Hráči, kteří na české poměry dokázaly mnoho věcí a kteří nám teď v Uherském Hradišti dělají radost. A tohle bych chtěl i pro fanoušky Barcelony, Lisabonu a dalších týmů.