Klubismus se nevyhýbá ani evropským pohárům a reprezentaci

Většina příznivců domácího fotbalu má nějaký svůj oblíbený klub. Zřejmě nejvíce je samozřejmě Sparťanů a Slávistů, protože se tyto týmy řadí mezi nejúspěšnější (pak že nejsme fanoušci úspěchu) a pocházejí z hlavního města. Skvělé jsou ovšem i skupiny fans Baníku Ostrava, Viktorie Plzeň, Bohemky či řady dalších.

Mezi některými kluby přitom funguje větší rivalita než u jiných. Příkladem budiž samozřejmě Sparta se Slavií, ale třeba i pražská S s Baníkem Ostrava, Jablonec s Libercem nebo Pardubice s Hradcem Králové. Prostě rivalové z měst, krajů či na podobné výkonnostní úrovni. Asi méně budou třeba Sparťanům „vadit“ Pardubice než Plzeň, protože je (při vší úctě) nemohou v ligové tabulce jinak ohrozit.

Ona často nesmiřitelná rivalita se ovšem poté někdy přesouvá i do zápasů, v nichž by to někteří ani nečekali. Začneme u evropských pohárů, kde jsou naše týmy momentálně velice úspěšné. Najdou se tu obě strany. Zejména u Sparty a Slavie sice někteří fandí i svým rivalům, v poslední době ovšem dávají o sobě (třeba na sociálních sítích) vědět i ti, kteří ani v této soutěži prostě nechtějí úspěch konkurentů.

Musím se přiznat, že vlastně docela chápu obě strany. Jedni se ohánějí tím, že jde o koeficient. V daném evropském poháru si většinou nejsou týmy přímými soupeři. A zastupují v nich i celý český fotbal. Alespoň tedy co se týče klubů, protože v kádru je samozřejmě i hodně cizinců.

Potom je tu ovšem druhý názor. Proč bych měl znenadání fandit někomu, koho po zbytek sezony nemám rád? Obdivovat hráče, který byl třeba ve vzájemném utkání zákeřný či naopak simuloval? Je to vlastně docela těžké takto v okamžiku přepnout a o pár dní později znovu zpátky. Svým způsobem se i tohle prostě dá pochopit.

Potom je tu samozřejmě i skupina těch, kterým je to prostě jedno. Ty jsou v konečné fázi asi nejspokojenější. O ty druhé se nezajímají, nic neřeší a soustředí se jen na svou srdcovou záležitost. Proč ne?

Ještě zajímavější je potom situace v reprezentaci. Musíme si tedy přiznat, že vzhledem k našim výsledkům a celkově fotbalovému pojetí národního týmu, momentálně spoustu lidí ani reprezentace nezajímá. Je to tak. Pryč jsou v tuto chvíli doby úspěchů, stříbrných či bronzových pozic na Mistrovství Evropy.

U fanoušků sledujících danou kategorii se ovšem rovněž někdy objevuje touha vnést do ní klubismus. Vidíme to často na kritice hráčů či už samotných návrzích na nominacích, kdy by někteří třeba zvolili jen hráče svého klubu. Opět se bavíme zejména o Spartě a Slavii. Příznivci jiných celků jsou v tomto zainteresovaní daleko méně.

Je to vlastně také zajímavé, že zatímco na klubové úrovni si někteří skoro lámou ruce/nohy, v reprezentaci spolu musejí nějak vycházet. U samotných fotbalistů se ovšem ortodoxní klubismus řeší daleko méně. Od toho tu jsou především fanoušci.

Osobně nic podobného nemám. V dresu českého výběru je mi jedno, kdo kde hraje. Záleží na tom, jaký podává výkon. Nemám potom problém říct, že bych tam raději viděl kluka z jiného celku. Je to za mě vlastně hodně podivná forma klubismu, který moc nechápu.

Podobné věci jsou samozřejmě nejvíce vidět zejména při neúspěších. Když celý tým odehraje zápas skvěle (kdy to naposled bylo?), tak samozřejmě není důvod ke kritice fotbalisty hrajícího u konkurence. Naopak se někdy dočká i ocenění. V případě chyb či dokonce špatného přístupu to ovšem rychle schytá.

Klubismus jako takový k fotbalu prostě patří. A je to vlastně pro mnohé zábava lehce rýpat do svých rivalů. Nic by se ovšem nemělo přehánět. Když potom vidíte malé děti křičící „Bij Slávistu do hlavy“ nebo „Sparta ku*va je“, není to zrovna hezký pohled. Ale to už je trochu jiné téma.