Článek
Porážka ve finále českého poháru znamenala konec dánského trenéra na sparťanské lavičce. Padala sice slova díků za odvedenou práci, ale jedno je jasné – reakce Tomáše Rosického přišla příliš pozdě. I proto se slavná „značka“ z Letné třese i o poslední naději, umístit se na čtvrtém místě ligové tabulky, aby si „vládci Prahy“ (kteří mezitím dokralovali) zahráli v příští sezóně evropské poháry.
Příliš velké sousto pro bývalého asistenta?
Když po dvou úspěšných sezónách odcházel Brian Priske (příliš narychlo, než aby Sparta stačila adekvátně reagovat), jevil se jeho asistent Lars Friis jako logická volba. Právě touto logikou a kontinuitou se zdůvodňovalo rozhodnutí sparťanského vedení posvětit podsaditého Dána v hlavní roli na letenské lavičce. Připusťme tedy určitou logiku věci, musíme však také dodat, že rozhodnutí udělat Friise lodivodem Sparty padlo i pod tlakem okolností. Tým čekala kvalifikace LM a sportovní forma skýtala reálnou naději, že se do ní letenští dokáží probojovat. Tomáš Rosický zřejmě nechtěl riskovat, že by trenér z venčí chtěl pracovat s mužstvem podle své vlastní filozofie. Bylo potřeba ve Spartě udržet „priskeovského“ úspěšného ducha. Svou roli jistě sehrálo i to, že se všichni zaintersovaní dobře znali (nezapomeňte, Friis už delší dobu na Letné pracoval).
Nakonec se však ukázalo, že pouze entuziasmus, nadšení a chuť pracovat na 100 procent pro Spartu Friisovi nestačily. Minimálně od půlky loňského podzimu rostly pochybnosti ve Friisovy schopnosti.
V krizových okamžicích chyběl Spartě „krizový“ manager
Dokud byla Sparta napříč všemi soutěžemi úspěšná, byl Lars Friis na lavičce cítit. Při zápasech pobíhal podél lajny, gestikuloval, dirigoval a vůbec jeho styl koučování vypadal jinak než u usedlejšího Priskeho. Stejně jako jeho neustálé rotace v sestavě. To byly věci, které u jeho dřívějšího nadřízeného k vidění tolik nebyly. Sparta v té době vedla ligovou tabulku (ještě) a dostala se do vysněné LM. Možná, že si i Tomáš Rosický v té době myslel, že s Friisem trefil terno (bez velké námahy). Ale všeho dočasu.
Když přišly první náznaky nepohody (zranění, ztráty formy), Lars Friis už nedokázal reagovat. Sparta si zpočátku pomáhala větami o přechodné únavě z náročného programu a záměrně nechávala bez odpovědi otázky, zda preferuje LM na úkor domácí ligy, aby vytvářela dojem, že za výsledkovými problémy stojí právě velká porce podzimních zápasů. Dán na lavičce postupně „uvadal“a jen občas ještě míval záblesky svého dřívějšího nadšení. V totálně zpackané nadstavbě už byl jen stínem sebe sama.
V zápasech se špičkou domácí ligy nedokázal své trenérské protějšky „přechytračit“ (vítězství v derby mu usnadnila sama Slavia), dělal chybná rozhodnutí v sestavě, v systému i přípravě týmu na důležité zápasy. Jeho zacházení s některými tahouny týmu z doby Briana Priskeho (vyjma Haraslína) bylo pro mnohé nepochopitelné. Stejně jako práce s posilami (přestože některé z nich jistě spoluschvaloval) a s nadějnými sparťanskými mladíky. V krizi Lars Friis ztrácel půdu pod nohama a za jeho vedení se zřejmě rozpadla i kabina (budiž mu však polehčující okolností, že neměl tak jako Priske svého Krejčího).
Rozhodnutí Friise odvolat přišlo příliš pozdě
Ačkoli všechny indicie dlouho ukazovaly na to, že Friis není krizovým manažerem, který udrží Spartu na úrovni z dob Briana Priskeho, a tým se pod ním dostával do stále hlubšího marasmu, vedení klubu (Tomáš Rosický) s reakcí nepochopitelně dlouho váhalo. Až prováhalo (spíše se však přepočítalo) a Sparta končí sezónu bez jediné trofeje, bez splněných sezónních cílů, s reálnou „nadějí“ na to, že si po několika desítkách let nezahraje evropské poháry (byť jen v „opovrhované“ Konferenční lize).
Minimálně po třech porážkách v nadstavbě, jdoucích pěkně rychle za sebou, muselo být Tomáši Rosickému jasné, že se blíží konec jedné z nejneúspěšnějších sezón Sparty od dob Itala Stramaccioniho. A nešlo jen o postavení v tabulce, hru a výsledky. S letargickým Larsem Friisem byla ohrožena i budoucnost týmu (minimálně příští sezóna). Rosický však vyčkával. Zbytečně dlouho. A kolegiální chvalozpěvy Jana Rajnocha o Rosického rozvážnosti i o nesystémovosti náhlého odvolávání Friise se teď ukázaly jako kolegiální polibek smrti.
Odvolání Dána z lavičky po blamáži ve finále MOL Cupu je čistá panika. Ačkoli to Sparta (opět ústy TR) prezentuje jako uvážlivý krok, všem je jasné, že se jedná o křížek po funuse. Náhradní trenér Loučka nemůže nic změnit, byť by chtěl. Při vší úctě, i jemu chybí schopnosti (jistě jen zatím) vést takový složitý tým, jako je Sparta. Pro dva poslední zápasy v této sezóně by stejnou funkci dokázal splnit i amatér z okresního přeboru. I to je ukázka toho, že se Sparta z ničeho nepoučila a nikam se neposunula, ačkoli si na Letné myslí opak. Stačí se podívat na seznam trenérů Sparty od doby Stramaccioniho a porovnat ho se stejným obdobím ve Slavii. To by mělo stačit.
A takhle to vidím já.
Autor článku: Petr Horký
