Článek
Násilí na fotbale je tu s námi od nepaměti. V čase se ale vyvíjí a od chvíle kdy se pár džentlmenů nepohodlo a srazilo si klobouk z čela, případně vrazilo pár facek, ušlo dlouhou cestu. Dnes už jde při střetu chuligánů o život nejen jim, ale často i nezaujatým nešťastníkům. I v Česku působí několik vyhlášených chuligánek, naštěstí ve zdejší fotbalové „kultuře“ si své záležitosti umí vyřizovat izolovaně. Pokud jste běžný fanoušek, většinou tyto akce ani nezaznamenáte. V tomto směru jsme oproti zbytku světa také pozadu. Díky Bohu.
Fotbal je jen záminka
Zatímco ve vyspělejších zemích na západ od nás se daří tyto výtržnosti držet relativně pod kontrolou, v jiných už to tak růžové není. Velkým problémem se stává fakt, že aktivita chuligánů není spojená jen čistě s fotbalem. Do řádění „hools“ se promítá trestná činnost zavánějící organizovaným zločinem. Drogy, kuplířství, pašování zbraní. Před několika lety ještě nemyslitelné tabu, dnes realita všedních dní, se kterou se potýkají například v Polsku a zejména pak v zemích bývalé Jugoslávie. V tamějších končinách už to není jen o lásce ke klubu, spíše naopak. Pod klubovým znakem se formují často militantní skupiny, které si strukturou, hierarchií i samotnou činností nezadají s mafiánskými gangy.
Skandál v Srbsku
V souvislosti s organizovaným zločinem v prostředí fanouškovských skupin otřásl Srbskem zhruba v polovině minulé dekády skandál, který přerostl v obří kauzu, táhnoucí se až do současnosti. Srbské policii se tehdy podařilo zatknout a obvinit bezmála třicet členů chuligánky známé jako Janjicari (Hraničáři, podporující Partizan Bělehrad, pozn. red.) v čele s jejich tehdejším vůdcem Veljko Belivukem. U Nejvyššího soudu v Bělehradě si vyslechli obvinění z nelegálního držení zbraní, pašeráctví, únosů a mučení, obchodu s narkotiky a úkladných vražd. Největší šok měl ale teprve přijít. Během vyšetřování všech aktivit vyšly najevo vazby na politické špičky státu. Sám Belivuk, zvaný ve volném překladu ze srbštiny „Zlý Velja,“ přiznal kontakt se srbským prezidentem, ministrem vnitra nebo generálním tajemníkem srbské vlády. Od nich měli Hraničáři přijímat kontrakty na špinavou práci. Od zajišťování osobní ochranky prezidenta, přes zastrašování a odstraňování nevyhovujících lidí, zejména novinářů a politických odpůrců. Tito lidé končili rozemletí, na dně Dunaje.
Vyšší cíle
Všechna obvinění ze závažných trestných činů, která mohla rezultovat ve výjimečný trest Belivuk odmítl. Naopak se hájil tím, že jeho skupina pouze sloužila státu a jeho zájmům. Toto tvrzení podložil přiznáním, že se Hraničáři na příkaz z vyšších míst podíleli také na demolici domů v jedné z bělehradských čtvrtí, kdy doslova přes noc zmizela většina zástavby. To umožnilo pokračování stavby kritizovaného developerského projektu bělehradského nábřeží na řece Sávě, financovaného z peněz soukromého investora ze Saúdské Arábie. Belivukovu výpověď u soudu přenášela srbská média živě a měla obrovský vliv na veřejné mínění a podporu vlády. Ačkoli se zainteresovaní politici obvinění brání, jisté je, že budou rovněž hnáni k zodpovědnosti, tlak společnosti je obrovský. Vyústění celé kauzy je však ještě v nedohlednu, proces stále trvá a dále bobtná.
Ve světle těchto událostí si našinec s trochou nadsázky může říci, jestli se v našem rybníčku, kde se řeší „jen,“ kolik kapříků v něm plave, vlastně nemáme celkem fajn.
