Zdenko Frťala bez obalu o zákulisí, bizárech i těžkých osudech v českém fotbalu

Troufám si tvrdit, že tento rozhovor snad zaujme každého fanouška fotbalu.

Jak to dopadne, když trenér něco okouká na MS ve fotbale a za pár dní to zkusí hrát s Varnsdorfem?

Na tuto a mnoho dalších otázek najdete odpovědi v obsáhlém rozhovoru.

Nedávno jste říkal, že na letní dovolenou pojedete už po třicáté do Bibione. Nelákají vás i jiné destinace?

Při cestování nevyhledávám pyramidy a jiná dobrodružství. Už třicet let si užívám cestu do Bibione. Užívám si i samotnou cestu, debaty na parkovišti a atmosféru v autě. Kdysi jsme jezdili s Pavlem Verbířem a Radkem Diveckým. Vždycky jsme hlavně hledali vyžití pro děti, a i aby cesta byla snesitelná pro našeho pejska.

Hlavním důvodem vašeho odchodu z Hradce byla rodina. Nebyla tam tehdy varianta, že byste se i s manželkou do Hradce přestěhovali?

Byla. Hradec mi to i nabízel. V březnu jsem jim ale sdělil, že v létě končím. Dlouho jsem byl v kontaktu se Štěpánem Vachouškem. Prakticky od chvíle, kdy začal v Teplicích působit na pozici, kde měl za úkol se starat o mládež. Bavili jsme se o tom, kdy by mohla nastat situace, že bych šel v Teplicích do mládeže. Ta mládež mi fakt vrtala v hlavě dlouhodobě.

Přijdou hráči, kteří si v osmnácti myslí, že mají na ligu, že jsou hotoví fotbalisté. Z mé strany to bylo k zamyšlení, jak trénují, jaké jsou na ně kladené nároky od trenérů, jaké nároky kladou sami na sebe. Byla tam tehdy šance, že bych mohl přijít do Teplic.

Když jsem v Hradci oznámil, že v létě končím, tak jak se říká, i kdyby mi dali zlatý toustovač, tak já už své rozhodnutí neměním. Stalo se to tedy jednou, že už jsem měl jít do Českých Budějovic do akademie, a právě mě přemluvil Hradec. Řekl jsem si, že i kdybych měl jít trénovat Proboštov nebo Oldřichov, chci být zase chvíli tady s rodinou.

Ještě otázka k Hradci. Kodeš a Leibl. Chtěl jste je někdy do Teplic?

Celou dobu. Když jsme tehdy v Hradci mohli udělat tu výměnu Jukla za Kodeše, tak jsem ho uvítal všemi deseti. Kodeš byl v mých očích už zkušený ligový hráč s nálepkou takového Ljevakoviče. Jenom fauluje a vzteká se. Tak přesně takoví hráči mi v Hradci chyběli. Naopak Rob dostal příležitost dostat se do první ligy, takže to byla dobrá výměna pro všechny.

Myslím, že Hradec doteď oceňuje jeho přístup a zaujetí. Je to ideální typ pro trenéra. Už si v životě taky leccos prožil. Má dítě s Downovým syndromem. Moje sestra pracuje 35 let v ústavu pro děti s Downovým syndromem. Já jsem dokonce na to napsal závěrečnou práci, když jsem studoval profi-licenci, takže když jsem s Kodym vedl diskuse, neptal jsem se ho na to, co mu vyhovuje a kde chce hrát, ale věděl jsem, že má v životě tuhle záležitost a bavil jsem se o tom.

Tehdy mi řekl „trenére, se mnou se o tomhle v Teplicích nikdy nikdo nebavil“, takže hned jsem si ho získal. Oni bydleli v Hradci na stadionu. Bydleli tam čtyři měsíce i s tím dítětem. Skromnost brutální. Stejně ta jeho paní – to jsou vzácní lidé.

S Leiblem jsem měl osobní sezení. Víceméně bylo všechno domluvené, aby k nám přišel, ale pak změnil rozhodnutí, takže jsem mu popřál štěstí.

Teď nehraje v Olomouci…

To jsem mu říkal. Nedívej se na věci krátkodobě. Já tě sem beru sice na rok, ale s roční opcí a třeba tady v klubu můžeš být deset, patnáct let. Jsi místní. Pak jsem se dozvěděl ještě jednu takovou osobní informaci, ale já jsem mu to ani doteď neřekl, protože on se mě bojí.

On ví, že jsem mu do Hradce podal pomocnou ruku, protože jsem musel na představenstvu obhajovat, proč máme do něj investovat určitý obnos peněz. Do toho jsem ho v sedmnácti vyhodil z dorostu, a přesto jsem v něm viděl něco… Zase ten přístup a potřeboval jsem takového „kanála“ bych až řekl. Takovou si vybudoval pozici v Hradci, a to stejné jsem chtěl tady (v Teplicích).

Ve Varnsdorfu jste půl roku vedl Martina Fenina. Jaká s ním byla spolupráce?

Myslím, že to byl pro všechny šok, když jsem řekl panu Gabrielovi, že máme možnost, aby u nás trénoval Féňa. Tam byly dva zásadní momenty. Musel hodně zhubnout. Až třetí týden se s námi připojil do herních věcí. Po pěti minutách si říkám, že tohle je neuvěřitelný. A to byl možná na patnácti procentech svých fotbalových kvalit. Za další týden už byl třeba na třiceti. Už na těch třiceti to byl hráč, který se narodí málokdy. Asi takhle bych to řekl. Dostalo se to do fáze, že jsme hráli pohárové utkání, tam dostal myslím červenou. Šli do něj protihráči a podobně, ale jeho bavilo, že je centrem pozornosti a středobodem zájmu.

Pak jsme hráli přípravné utkání s Vilémovem a tam si zlomil ruku. Dodnes mám fotky z nemocnice v Rumburku, kde ho operovali. On si z toho dělal srandu. Někdo by chtěl odvézt do Frankfurtu, ale on to prostě neřešil. Pak přišla rekonvalescence a následně bouračka.

Přeběhl mu po cestě divočák, nebo srna, tak to napálil do stromu. Pak mi volá „brácha, já boural“. Takže nechci říkat, že se mu lepila smůla na paty, ale prostě přišly takové situace, které asi měly být a ten náš sen, který jsme s panem Gabrielem měli, měl bohužel krátkého trvání.

Máte nějaký klub v zahraničí, kterému fandíte?

Nejsem vysloveně dlouhodobě fanouškem nějakého klubu. Spíš mám takové cykly. Třeba když přišel ten tříobráncový systém, který se mi líbil už před deseti lety. Co jsem v Teplicích, tak musím říct, že to je pro mě Inter Milán. Teď už pomalinku začínám sledovat PSG.

Nestává se mi to často, ale už po prvním kole Champions League jsem říkal, že ji vyhraje PSG. Protože ti hráli tak uvolněně, bez stresu.

Takže není to tak, že máte oblíbené hráče, ale spíše jde o styl?

Tak to je. Když se změní trenér, hráči, tak už se zase přeorientuji jinam. Jako přišla doba Guardioly, Mourinha, Kloppa, tak dá se říct, že tam, kde jsou tihle trenéři. Kdybychom se bavili o lize, tak anglická a italská. Třeba Bundesligu si pustím málokdy.

O vás se ví, že máte velmi rád hru na tři stopery. V čem vidíte sílu tohoto systému?

Upoutalo mě to jednou na mistrovství světa. Tam byl jihoamerický tým, možná Kolumbie, který hrál tříobráncový systém. Ale způsobem, že začínali ve čtyřce, a ta defenzivní šestka se zatahovala, nebo naopak vystupovala. A to mě hodně zaujalo. Vyzkoušel jsem to poprvé ve Varnsdorfu. Hráli jsme v Kolíně, trénovali jsme to asi čtyři dny. Říkal jsem si, že buď to bude průšvih, nebo je překvapíme. My jsme tam vyhráli 5:0. To byl pro mě impuls. Hráče to bavilo, neřešili, kde budou na hřišti hrát.

Pak jsem si to potvrdil, když jsme hráli s Jabloncem, myslím si, že to byla generálka a tam jsme to hráli zase. My jsme ten zápas mohli jednoznačně vyhrát. Tam jsem dospěl k přesvědčení, že jdeme do trojky.

Nebylo to ale spíš o tom, že ti soupeři na to ještě nebyli zvyklí a překvapilo je to, než že by to rozestavení bylo tak skvělé?

Nebyli zvyklí, přesně tak. Já se na fotbal nedívám, že si ho chci užít, ale dívám se na něco, co jsem nikde jinde neviděl, nebo co dlouho někdo nedělal a chtěl bych to zkusit. Z čeho mám pořád velký respekt, jsou gólmani. To je speciální svět.

Vzpomínám si, že na MS 2014 systém na tři obránce, nebo spíše pět obránců, hrála Kostarika. Porazili tehdy dokonce Itálii 1:0.

Pozor, ano, tak to byla Kostarika.

Co teď ale s tím, když ten tříobrancový systém hraje skoro každý? Těžko tím někoho překvapíte.

Inzaghi to ale zase posunul do jiného levelu. Ze stoperů jsou hrotoví útočníci, Dimarco hraje všechno. Uvidíme, kam se to bude vyvíjet. Každý trenér vychází z toho, jaké má hráče. Vy máte nějakou představu, třeba aktuálně tu čtyřku, kterou hrajeme v přípravě, hrajeme, protože byl nároďák, byli na něm Kričfaluši nebo Halinský, Laco (Takács) je v rekonvalescenci. Tak abych zapracovával na stopera Roberta Jukla, to fakt ne. Takže okolnosti vás k tomu ve finále stejně donutí.

Já vím, že jste hráli ve čtyřce i celou zimní přípravu…

Ano, protože se i připravujete na možnosti, které mohou nastat. Každý trenér je klidnější, když ty jeho týmy jsou schopné měnit dvě až tři rozestavení nejen v úvodu, ale i v průběhu zápasu.

Když se vrátíme trochu k Hradci a k tomu, jaké hráče máte k dispozici. Co si tak říká trenér ve chvíli, když v Hradci prohráváte 1:0, potřebujete alespoň srovnat a na hrotu útoku máte dva stopery Tsykala a Dramého?

(smích) Pro soupeře šok, pro hráče možná taky a nemáte co ztratit. Asi takhle bych to pojmenoval.

Abych to vrátil trochu do serióznosti – možná, i když se někdo z venku na to podívá, tak si řekne, že prvoligový klub a nemá útočníka? Neberu ty momenty v závěru utkání, když vyšlete stopera na hrot, ale vy jste regulérně hráli zápas se dvěma stopery v útoku.

Tam asi větší šok byl Soufiane Dramé. Tsykalo útočníka kdysi hrával a my tu historii hráče známe. Takže ani pro toho hráče a spoluhráče to takový šok nebyl. Cítili jsme, že tohle by v tu chvíli mohla být cesta k úspěchu v zápase.

Ale jsou týmy, které si to ještě v 92. minutě obehrávají, protože věří, že to ještě v 94. povede ke gólu. Není to alibismus, ale já třeba říkám, že přidanou hodnotu mají i ti krajní beci, kteří umí házet dlouhé auty. Hrozí standardní situace. Pak se takoví hráči na hřišti hodí. Jsou ale týmy, které na tohle absolutně nehrají.

Teď už víte, že ze standardky vám může dát i Proboštov gól.

Ano, přesně. Třicet vteřin před tím jsem se s Martinem (tiskový mluvčí) vsadil o kafe, že dáme ještě tři góly. A za třicet vteřin jsme dostali z rohu. (smích)

Těmi dlouhými auty jste mi připomněl Jakuba Horu, který se neprosadil a naposledy hostoval ve Varnsdorfu.

Když jsem přišel do áčka, tak jsem žil v takovém klidu, že když jsem viděl Kubu Horu v zápasech za béčko i za áčko, říkal jsem si, že na delší dobu tady máme pravého beka, halvbeka s alternací na stopera. Patřil možná mezi tři hráče, kteří si v té době nedělali z ničeho hlavu. Vnímal jsem ho jako klubistu, inteligentního kluka, ale možná podlehl tomu, že už je úplně hotový fotbalista. Může mít na to jiný názor, ale snažil jsem se mu stále vysvětlit, ať si věci nekomplikuje. On nikdy neuhnul ze souboje ani na tréninku. Hodně ho to bolelo.

Pak jsme chtěli najít řešení v tom hostování, tak i tam když jsem se byl podívat, tak on hrál levého beka. Říkal jsem i panu Gabrielovi, že on (Hora) neřeší, kde hraje, ale určitě se připravte na to, že bude ve vlastním vápně kličkovat, když ho dáte na tuto pozici. Tohle jsou ty limity, které zatím nedokázal pochopit. Ono to bylo už v béčku. Už tehdy mi tam trenér Jamrich říkal, že to je ligový hráč, ale musí se vyvarovat těchto nesmyslů. Ty pak rozhodují zápasy, jak ho vnímá kabina atd. Je to pak nepříjemné, je to místní hráč, lidé se vás ptají, proč nehraje.

Vzpomenete si na nějakého hráče, u kterého vás zpětně mrzí, jak jste se k němu zachoval?

Tenhle pocit nemám. Jediné, co už jsem odstranil, tak slíbit hráčům, že budou hrát. Třeba ve čtvrtek máte nějaký nácvik směrem k soupeři a řeknu připrav se, v sobotu hraješ. V pátek jsem najednou viděl, že sakra, ten hráč vypadá úplně jinak. Najednou i jak asi dostal tu informaci, tak jsem mu svázal nohy, a pak v sobotu nehrál. To jsou pak hnusné věci. To je to jediné, co si ve vztahu k hráčům držím.

Když jste říkal, že to hráči svázalo nohy, tak jak naopak hráčům dodáte sebevědomí? Třeba si vzpomínám na Labíka, který po zranění Harušťáka měl jasnou pozici, ale nevypadal dobře. Do toho třeba spálil čtyři tutovky. Jak se potom tohle dá řešit?

První je se v tom moc nerýpat, protože to nikdy nevrátíme. Myslím si, že brzy budou automatickou součástí týmů mentální kouči. Fyzično jde natrénovat, ale ta hlava je nastavená tak, že jsem v ligovém týmu a jsem hotový hráč. To je špatně.

Třeba teď jak bylo to EURO U21, tak snem každého hráče je hrát za nároďák. Několik našich hráčů se blížilo k Euru. Měli jsme třeba příklad Ondřeje Kričfalušiho, kterému jsem tři zápasy celkem nakládal v kabině. Pak se dozvím, že mu umírá tatínek. To jsou zase ty momenty, kdy si říkám, že je tak rozhozený z Eura, aby se nezranil? A on ten problém je úplně někde jinde.

Labík je úplně jiný, Langhamer jiný, Halinský jiný. To tady můžeme sedět dvanáct hodin a bavit se o tom, jaký kdo je. To je na román. Já si ale myslím, že zrovna Lábovi ten nároďák ublížil. Někomu pomůže, ale někomu ublíží.

Pak jsou hráči jako Matěj Radosta, kterého jsme pomalu chtěli před čtyřmi měsíci prodat a najednou přijde závěr soutěže a říkáme si „konečně“. Ale kde je napsáno, že v tom bude pokračovat? Všichni v to věříme, ale jistotu nikdo nemá.

S novým majitelem přichází plán vybudování mládežnické akademie. Neříkáte si ale, že se ani trenérsky nemusíte dožít toho, až z ní budou vycházet mladí talenti?

Vůbec. Ten fotbal tady není kvůli mně, ale kvůli lidem. Takhle to vnímám. Možná budu na té akademii vrátný, nebo správce.

Jaká by podle vás měla být role Teplic v českém fotbale? K čemu ten klub tady má být?

Já myslím, že když se podíváte hlouběji do historie, tak Teplice jsou tradiční český, československý klub. V každé lize je nějaký gigant, jako třeba Leeds, který jde po čase dolů a zase jsou tam pak kluby, které jdou nahoru a snaží se těm velkoklubům konkurovat. Teplice nikdy nebyly velkoklub jako Sparta a Slavie, ale už jsme k nim měli blízko.

Tehdy se díky AGC mohly udělat transfery jako Frýdek, Bílek, Kolomazník, Holomek. Sem přicházeli hráči a lidé kritizovali, že se tu hrálo osmé místo. Co bychom teď za to dali. Odkrývají se nám s novým majitelem možnosti, které tu třeba deset, patnáct let nebyly. Třeba Litvínov v hokeji vyhrál jeden titul, ale za tu svoji existenci vychoval spoustu kvalitních hráčů.

A to zlé, jako třeba boj o záchranu, ten klub zoceluje. Tyhle lidi, hráče, funkcionáře, tenhle klub. Pořád tvrdím, že bychom se měli poučit a kde budou Teplice za dva, tři roky…

Kde budou?

Myslím si, že i díky fanouškům a díky věcem, které se tu daly dohromady, věříme, že nebudeme mít takové starosti. Takhle bych to diplomaticko-politicky řekl.

Sledujete fotbalové podcasty?

Sleduji anglické, ať třeba Garry Neville a další, nebo třeba dokumenty o Sunderlandu, Wrehxamu apd.

Jak jste vnímal to, když jste měl kvůli vznikajícímu dokumentu o klubu stále za zády Tomáše Vobořila s kamerou?

Právě tím, že už jsem viděl ty dokumenty o Sunderlandu a dalších, tak si myslím, že to je skvělá prezentace. Je taky rozdíl, jestli vás točí Netflix, který za to dá X milionů, nebo Tomík, který je náš kamarád. Tak i to hraje roli.

Musím říct, že je i důležité, jak to vnímali hráči. Ale byly situace, kdy jsem mu řekl, teď raději netoč. Protože ty témata jsou někdy nebezpečná. Nebylo to ani tak o tom videu, kde by to vypípal, ale ani jsem nechtěl, aby to slyšel Tomáš.

Co se týče podcastů, hledám inspiraci nejen ze sportu, ale i úspěšné osobnosti, podnikatele apod.

Všiml jsem si, že i když je totální horko, nikdy při zápase nenosíte šortky. Proč?

Pro mě je to znevážení. Trenér by měl být podle mě na té lavici důstojně oblečený. Za mě, jestli jsou to tepláky, nebo kalhoty, na tom až tak nezáleží. Zažil jsem i trenéry, kteří to posunuli dál, že je to pro ně svátek, proto byli na zápase v oblecích. Myslím Pavel Vrba, Svatopluk Habanec. Pro mě stačí takovýto level. Že to nevypadá, že jste tam jak na dovolené v kraťasech a žabkách.

Vím o vás, že kouříte. Kouřil jste už jako hráč?

Ono je kolikrát hodně lidí překvapených, ale já říkám, že se celý život schovávám. Schovával jsem se před trenérem, pak před mamkou, taťkou, před hráči jako trenér. Vím, že mi to neprospívá, ale je to můj hřích.

Jak vnímáte pořvávající jednotlivce z řad diváků?

V Jablonci se mi stalo snad po pěti kolech, co jsem tam byl, že pořád na mě nějaký pán z tribuny řval, proč nehrajeme jako ve Varnsdorfu. Já jsem se po páté nechal chytit, otočil jsem se a řekl jsem mu, že protože ve Varnsdorfu jsem měl lepší hráče. To se spustil masakr! Musím říct, že jsem ale nikdy neslyšel sprosté nadávky od vlastních fanoušků.

Jako na hráče na nás ale nadávali nehorázným způsobem. Ale myslím si, že dnes už ani ta zloba není taková. Bylo to daleko horší.

Nepřijde vám nefér, že se po zápase nesmíte vyjadřovat k rozhodčím, protože to máte zakázané?

Tvrdím už mnoho let, že by na začátku sezóny i uprostřed sezóny měly být sezení mezi trenéry a rozhodčími. Každý rozhodčí je jiný i každý trenér je jiný. Jsou rozhodčí, kde po třech minutách už víte, že nemá smysl na cokoliv upozorňovat, protože hrozí to, že hned dostanete žlutou.

Já mám největší problém se čtvrtými rozhodčími. Protože mají určité zadání. Jestli z komise, nebo od delegátů a oni nás stále na něco upozorňují. A já jim říkám, ať mě nechají být. Já nemůžu tady stát s rukama za zády a neumím si představit devadesát minut nemluvit.

Myslím, že jsme papežštější než papež. Inzaghi nebo Guardiola by tady neodkaučovali jediný zápas. Chybí podle mě tolerance i vzájemná úcta. Rozhodčí to stoprocentně nemají jednoduché. Stále se něco mění. Teď zase má přijít to pravidlo o osmi vteřinách pro gólmany.

Už jsem ale daleko klidnější, než jsem ve vztahu k rozhodčím býval. Když jsem se ptal třeba manželky, jak to vypadá shora, když se rozčiluji, tak mi řekla, že strašně. Tak se nad tím potom zamyslíte.

V další části rozhovoru jsem trenérem probral odchody legend Vondráška, Hyčky a Grigara. Překvapivé hlasování mezi hráči jak ze Survivoru. Jak trenér neviděl hrát Erika Prekopa, složitosti ze života Abdallaha Gninga i hráče, který rád poslouchal zvuky vody.

Dále se podíváme na přestupy Matějů Pulkraba, Náprstka, Rizniče i Matyáše Kozáka. Také na to, jak to vypadá s Danielem Trubačem a jeho přestupem do Olomouce.

Autor rozhovoru: Daniel Dolejší