Sparta dostala v Manchesteru pět branek. Ale čekali jsme něco jiného?

Sparta považovaná v naší lize za velkoklub pocítila, že k evropským velkoklubům má na míle daleko. I přesto ale ušla kus cesty od loňského debaklu na Liverpoolu. S jedním z nejlepších týmů planety padla 0:5, ale za svůj výkon se vůbec nemusí stydět. Přeci jen prohrát s týmem jehož hodnota je 15krát větší se dá očekávat.

Postavit proti sobě pražskou Spartu a Man City bylo jako postavit proti sobě středověké rytíře a nejmodernější současnou armádu. Armádu, která disponuje nejlepšími střelnými zbraněmi, vedenou zkušeným generálem v podobě Erlinga Haalanda. Ten ostatně své umění předvedl při druhé brance, kdy dokázal poslat balón za záda sparťanského gólmana kung-fu kopem ve stylu Zlatana Ibrahimoviče.

A proti této, po zuby vyzbrojené armádě, stála před začátkem utkání skupinka několika mužů vyzbrojená dřevěnými holemi a palcáty. Skupinka, která se šla prát za čest svého erbu. Ač je výsledek takového střetnutí předem rozhodnutý, sparťané nechtěli svou kůži prodat lacino, a to ukazovali po celý zápas.

Stejně jako to známe z filmů se středověcí rytíři srdnatě bili s přesilou. Svým nadšením a touhou dlouho odolávali, avšak pokrok nezastavíš. Přeci jen nejsme ve filmu, ale v realitě dnešní doby a poměřovat přední celek Premier League s českým mistrem úplně nelze.

Zůstaňme chvíli u paralely se středověkou bitvou. Tu připomínal i styl hry, se kterým Sparta do utkání vstoupila. Ti srdnatě bojující rytíři totiž bránili svou pevnost vším, co měli a na útok téměř rezignovali. Sparta urputně bránila své vápno jako Aragorn Helmův žleb. Od této strategie neustoupila ani po inkasování první branky.

Na rozdíl od Aragorna ale Spartu nespasí Gandalf přijíždějící za úsvitu pátého dne, s armádou rohanských posil. Druhá branka v jejich síti tak způsobila chaos jako při prolomení vstupní brány. A právě ten chaos přinesl další dvě branky City. Sparťané jako by ztratili koncentraci, ztratili zdravé sebevědomí a pokusili se útočit, což při otevřené bráně znamená pouze pozvánku pro soupeře.

Nebýt desetiminutovky, ve které letenští inkasovali tři branky, výsledek zápasu mohl být oku lahodící. Snad jen nejzarytější optimista čekal, že by Sparta z Anglie přivezla nějaký ten bod. Na to jaký výkon ale podala, je výsledek více než krutý.

Kdo si vzpomene na loňský dvojzápas s Liverpoolem, musí uznat, že Sparta opět ušla kousek cesty. Možná to bylo způsobené rozdílným přístupem k oběma soupeřům, možná to bylo motivací dvou různých trenérů Priskeho a Friise. Každopádně když Tomáš Rosický po postupu do nejprestižnější soutěže světa mluvil o nutnosti být v soutěži konkurenceschopní, trefil hřebíček na hlavičku.

Na Liverpoolu Sparta nastoupila s „hurá“ fotbalem. Ne každý den hrajete s takovým klubem, a tak si to šli kluci zřejmě užít. A to i s vědomím toho, že to pro ně bude poslední dvojzápas v soutěži. Proti City ale už zápas vypadal jinak. Sparta byla koncentrovaná, organizovaná, odhodlaná (alespoň těch 60 minut ano).

Pokrok ve hře letenských tak nějaký nastal. Nemůžeme ale čekat, že v podmínkách, které mají její hráči v Chance Lize, bude v nejbližších letech konkurovat takovým soupeřům jako bylo právě City. Tyto kluby jsou nedosažitelným cílem pro kterýkoliv český klub. Historie pamatuje bitvy českých celků s evropskými giganty, kdy se naše kluby dokázaly prosadit. Většinou to ale byly zápasy, kdy už nikomu nešlo o postup a tendence k podcenění takových zápasů z pohledu velkých mančaftů jsou více než zřejmé. Pokud ale půjde o důležité body, nepočítejme s tím, že se dokážeme rovnat Evropě.

Autor textu: Petr Vikuk