Sparta se vrátila na čelo ligy, ale nepřesvědčila o šanci na titul

Že by ale přesvědčila o tom, že je adeptem na titul, to se říci nedá.

Když minulý týden Sparta přepustila první místo v lize konkurenční Slavii, čekalo se, že zapne na plný plyn a přejede zelenobílé ve velkém stylu. O to větší překvapení byla hra obou celků v první půli – nakopávaná jako v krajském přeboru na útočníky čekající na hraně ofsajdu. Kam se poděla technická hra obou celků, je záhadou.

Bohemka nehrála vůbec špatný zápas. Kdo jednoznačně vyčníval, byl Kovařík s Hůlkou. První jmenovaný zahrával každou standardní situaci tak, že obrana letenských měla s každou standardkou co dělat. A Lukáš Hůlka je snad magnetem na centrované balóny.

Při první standardní situaci se Hůlka teprve zastřeloval. Při druhé už ale mířil přesně a stejně jako před týdnem Sparta prohrávala. Jak jednoduché pro ni ale bylo zápas vyrovnat poté, co si obrana domácích počínala velmi naivně.

Kdo viděl zápas Plzně s Fiorentinou, ten čekal obdobný zápas také mezi Bohemians a Spartou. Slabší tým zalezlý v hlubokém bloku, čekajíce na rychlý protiútok. Klokani však místo toho do utkání nastoupili stejně jako Sparta proti Liverpoolu. Snad je to vysokým sebevědomím, snad si to chce ten slabší užít, ale zápas dopadl stejně jako ten na Letné. V tomto případě by se Bohemáci měli poučit od Plzně, jak se hraje proti silnějšímu týmu, když chcete body.

Kdo čekal uragán na hřišti po výbuchu s Mladou Boleslaví, se hodně spletl. Sparta stejně jako proti Středočechům nastoupila k utkání velmi laxně. Snad v domnění toho, že Bohemians bojují na hraně sestupu, zatímco letenští o titul. A opět se jí to vymstilo. Minimálně v první půli.

Je až s podivem, jakým způsobem dokáže Sparta hrát v okamžiku, kdy jí teče do bot. Jen vzpomeňme na týden staré utkání s Boleslaví, kde sparťané mačkali hostující tým i v deseti. A nejinak tomu bylo proti klokanům. Za stavu 1:0 pro domácí jakoby se probudili všichni svatí a Sparta předváděla najednou diametrálně lepší výkon.

Opravdu nejde takový výkon předvádět po celých devadesát minut? Sparta si zahrává s ohněm, když nedokáže udržet kvalitu své hry po celý zápas. Na Bohemians možná stačí hrát půl poločasu, ale až přijde nadstavba, se zlou se potáže.

Co mě v zápase zaujalo nejvíce, byla ale situace z patnácté minuty, která přinesla první žlutou kartu zápasu. Útočník Bohemky ve dvoumetrovém ofsajdu a čárový rozhodčí hru pustí a nechá sprintovat jak domácího hráče, tak hostující obránce. Nakonec vše skončí soubojem a odebraným míčem a teprve v té chvíli letí praporek sudího vzhůru.

Naprosto chápu Filipa Panáka, že se otočí na lajnového a seřve ho jako malé děcko. Vždyť se jedná o jednoznačné postavení mimo hru. Rozhodčí alibisticky nechá akci pokračovat. Co kdyby náhodou ten dvoumetrový ofsajd nebyl a sudí by byl za blbce, že? Takže útočník ve sprintu, celá obrana ve sprintu, souboj, ve kterém může dojít ke zranění, ale rozhodčí má alibi, co by, kdyby. Tuto mentalitu skutečně nepochopím.

Ano, souhlasím s tím, že Panák nemá co řvát na rozhodčího, ale tomu všemu by se dalo předejít, kdyby rozhodčí převzal odpovědnost a nebál se cokoliv udělat či rozhodnout. Díky absurdní situaci, kdy mohlo dojít ke zranění minimálně dvou hráčů, vyfasoval Panák žlutou kartu a zbytek zápasu musel sehrát s vědomím toho, že se soupeře nesmí dotknout, aby nedostal druhou. Tohle prostě do fotbalu nepatří.