Zuřivý Sparťan: Devět dlouhých let. Den zúčtování

Na druhém břehu Vltavy tiše skřípají zuby a možná i tlučou hlavou do zdi, že stejně tak jako v loňském ročníku ligy Plzni, darovali edenští letos titul Spartě. Nic platno holenkové, když se holt nedokáže někdo poučit, tak bere druhého fleka. Řeči o nejkrásnějším fotbale a skvělé produktivitě jsou na nic, když se řekne třeba…Hradec. Sparta namíchala koktejl možná z trochu horší hry, ale dala tomu emoce a mentální sílu. A tak, ačkoliv v nadstavbě zalezlí před vlastní bránou, bavili. A jak to viděl Zuřivec? Tentokrát mírně osobně.

Devět let jsem čekal, až zahřmí. Devět let jsem propadal nadějím, že se konečně vše obrátí k lepšímu, abych vzápětí zjistil, že jsem byl obelhán. Ať se Sparty chopil Vašek, nebo Pašek, Venca nebo Lojza, vždy to končilo stejně – další nepovedenou sezónou bez výrazného úspěchu. Nějaký ten pohár se suchým hajzlem jsem nikdy nebral. Ostatně Evropa pak později stejně vystavila letenským účet za takový „pohár“. Nejdříve jsme čumákovali na zadek plzeňským a později, což sparťana musí obzvlášť bolet, úhlavnímu sokovi z Edenu. Zatímco na Letné netušili, co a jak, Slávia si postupně vybudovala pozici super jasné jedničky českého fotbalu. A Sparta jen přihlížela, ačkoliv se tvářila, že ji to nezajímá a že už v příští sezóně najde svou ztracenou fazónu a bude zase jasným hegemonem. Trvalo to neuvěřitelně dlouho a asi nejenom já jsem pochyboval (někdy výrazně) o tom, že se někdy něco zlepší.

Máte v klubu legendu. Vlastně na české poměry titána. Vrátí se vám na závěr své blyštivé kariéry, z prestižní evropské adresy, aby svému klubu pomohl k bývalé slávě. Tak vy se oprávněně tetelíte blahem a vrníte a předete jako kočka. Jenže ouha! Tomáš Rosický toho moc na hřišti neodkopal (vlastně jako hráč nepomohl pořádně k ničemu), jednou v zimě si sbalil fidlátka (myšleno kopačky) a hurá, rozhodl se být bafuňářem. S mírnou dávkou jakési poopiční pachutě na patře se tomu sice divíte, ale nakonec proč ne. TR10 se učil od člověka na výsost povolaného, bývalého trenéra Ščasného, takže klídek! Možná vám to přišlo divné, vždyť ani Ščasný žádných pronikavých úspěchů jako bafuňář nikdy nedosáhl, ale co, vem to nešť, my jsme Sparta, kdo je víc!

Nejdříve se se „záškodnické“ duo Š+ R muselo vypořádat s jiným, skutečným záškodníkem – Andreou Stramaccionim. Tento Ital Spartu tak dovrtal, že i kdybych na lavičku letenských usedl já (bez jakékoli trenérské licence), nedomrvil bych to více než on. Jenže ani poté doba temna nekončila. Nějakým záhadným způsobem TR10 usoudil, že jeho „guru“ Ščasný bude tím pravým zachráncem „rudých“ a v jeho úsilí ho podpořil. Zbytečně, starého psa novým kouskům nenaučíš. Bez nějaké koncepce (kromě „my jsme Sparta, kdo je víc“) se opravdu uspět nedá. Tomáš Rosický se učil za pochodu (a vlastně od nikoho) a na dalších trenérech. Možná postupně poznával, že dělat fotbalový byznys v Čechách, naivně a bez „politického“ krytí a těch správných kontaktů v branži, je tak trochu boj s větrnými mlýny. Brzy sice pochopil, že slovy a vzdušnými zámky se na tiskovkách šetřit nemá, ale konec každé další sezóny mu vždy vystavil fakturu na další nepovedenou sezónu. TR10 prostě ještě nedorostl do manažerských kalhot a to měl hned oprašovat zašlou slávu letenského „S“.

Kromě nepříliš úspěšné přestupové politiky, se TR10 dlouho nemohl trefit ani do trenéra. Ale dost možná, a zákulisní tlachy to naznačovaly, nerozhodoval o sportovním směru Sparty tak úplně sám. Či snad dokonce, ať popustíme uzdu konspiracím, nerozhodoval vůbec nic. Vůbec nic podstatného. Trenér Vrba toho údajně měl být důkazem. Jeho angažmá ve Spartě (také ne příliš povedené) byl, znovu musím uvést slovo údajně, tah bosse Křetínského. A ten, jak známo, sice není fotbalová legenda, ale celou tu srandu s hraním si na „velký klub“ platí ze svého. Takže Tomáš prý sklapl a po docela tristním konci minulé sezóny (ani pohár se nekonal) nabídl svou rezignaci. Za mě, tenkrát bych ji osobně podepsal a ještě bych Rosovi namydlil schody, aby z Letné vyjel jako blesk. Jenže pak přišla hauptrefa: angažování Priskeho a samostatná práce TR10.

O Priskem se sice v kuloárech mluvilo jako o naději, která může Spartu vytáhnout. Trenér s mezinárodním renomé, mající jasné koncepty a čitelnou práci, za kterou si stojí. A věřili byste tomu, když se mu „povedlo“ vylétnout z předkola KL s podprůměrným Vikingem Stavanger? Když hned v prvním kole rupnul doma s Libercem a ještě na pět kol přišel o „údajně“ nejlepší posilu Sparty od angažování Kvašňáka, Kuchtu, který si hlavu soupeřova brankáře spletl s kopačákem? Nebo když uhrál za podzim s týmem tolik remíz, kolik jich borci před ním měli za dvě sezóny? A bavili jste se po každé takové remíze (a tudíž další ztrátě bodů na duo Plzeň, Slávia) při jeho pověstných (a vysmívaných) kolečcích? Já ne; já byl pro jeho odvolání a cestu jsem mu chtěl přibalit celou jeho dánskou ekipu. A jako bonus TR10 v podobě úhledně zabaleného dárku. Jenže já jsem fanda. Netrpělivý, mající špičku nosu rudou a při zatmění vidím rudě. Priske se nakonec prosadil. A jak! Čekal bych pohár a nějakou fotbalovou fazónu, ale titul? Ani s vlkhýma trenkama. Zvláště po podzimní bodové ztrátě.

Když dorazil dánský internacionál (ze druhé bundesligy!) na Letnou, nikdo nehýkal nadšením. Znalo ho jen pár zasvěcenců z flashscore. com, ale jinak byl neznámou bez perspektivy. Ostatně, při letenském „tradičním“ neumění trefit posilu s velkým pé, se ani v jeho případě nečekalo, že…se stane nejlepším obráncem ligy! A mistrem Česka k tomu. Hned ve své první „české“ sezóně. To vážně nevymyslíš! Nenápada neviditelný, ale vždy tam, kde má být. Tak nějak čekáte, že ho tam objevíte a on z řeže před naší brankou vyjde s míčem na noze. Jestliže Priske byl hauptrefa trenérská, pak Sörensen byl tou hráčskou. A nic na tom nezmění ani jarní probuzení kanonýra Kuchty, bravurní technika Lukáše Haraslína, výkony Čvančary, vůdcovství Krejčího či Kovářovo čarování v brance. Za mě jednoznačná jednička jara! U ostatních jmenovaných se to jaksi čekalo, že se jednou proberou k výkonům, pro které byli do Sparty koupeni, ale u Sörensena byl člověk připraven mávnout rukou nad dalším nepovedeným nákupem. Dán ukázal, že moje předčasné soudy byly hodně pod jeho skutečnou hodnotou.

Možná byl Dán na letenské lavičce zpočátku příliš naivní a důvěřivý, bez hlubokých znalostí sparťanského prostředí. Ostatně výkony a výsledky v podzimní části tomu napovídaly. Priske však posléze vyvrátil jeden z největších mýtů, kterým se na Letné rádi opíjeli. Totiž, že mají v týmu skvělé talenty a kvalitní, silný kádr. Nebo to, že strahovská líheň produkuje jednoho nadprůměrného borce za druhým. Nic z toho nebyla zřejmě pravda a Dán si nechal „pořídit“ hned několik zahraničních posil, které z části znal. A skoro všechny (až na výjimky) se zařadily mezi opory mužstva a měly tak zásadní podíl na jarním fičáku, který skončil titulem. To však neznamená, že třeba Zelený byl nákupem nula. Ne, právě to, že se po počátečním tápání posadil na levé straně do sedla a rostl od zápasu k zápasu, svědčí o tom, že se jako posila (česká sic!) povedl. I v konkurenci Priskeho krajana Höjera, který mu možná situaci ulehčil svým zraněním. Do jaké míry se na jeho dlouhé rekonvalescenci podepsal neuskutečněný přestup do francouzské ligy, si jen zaspekuluji. Každopádně při formě Zeleného má mít místo jen na lávce.

Borců k pochválení je samozřejmě daleko více. Kuchta, Čvančara, Haraslín, Sadílek, Kairinen, Laci, Vitík i Panák. Ti všichni, v čele s kapitánem Krejčím, zmíněným Sörensenem a brankářem Kovářem, se o titul zasadili měrou nejvrchovatější. Bez nich by Letná neslavila. Zbytek kádru už jen paběrkoval. Někdy ano, někdy ne. Bez výše jmenovaných by Minčev, Karabec, Wiesner a další neslavili. Určitě ne. I to usvědčuje Letnou za zajetí v bludech. Zaplať však, kdo chceš, Priske to rozpoznal a konal. Ale co konal, on z toho mixu, který si jen částečně postavil podle svého, postavil tým. Tým, kterému věřil, ten věřil sobě a jemu a všichni hráli za jedno: za úspěch Sparty. Tomu se podřizovali všichni (i zachránce Krejčí, když musel hrát stopera) a všechno. Takže i takový Daněk, byť toho mnoho nepředvedl, má podíl na titulu. Bez něj a jiných v týmu, by něco na té soudržnosti chybělo.

Byl kapitánem. Byl vůdcem. Nasázel za jaro tolik branek, jako mnohý ligový útočník ne. A to z pozice stopera či defenzívního štítu! A nebyly to góly všelijaké, ve většině byly rozhodující. Takový vychvalovaný Jurečka, vítěz tabulky střelců, má góly přímo v popisu práce a hraje v útoku. I proto je množství, kterého Krejčí dosáhl obdivuhodné. Ale hlavně, byl ideovým vůdcem týmu a správný kapitán. Sparta konečně od dob Řepky našla borce, pro kterého je jeho klub svatý a on za něj vypustí na hřišti duši. I emoce. Sice není správné pořvávat na rozhodčího, ale právě proto, že Krejčímu leží jeho tým v srdci, vypustí páru. Chce pro Spartu úspěch a každý, kdo mu v tom chce zabránit (viděno jeho očima) je nepřítel. I rozhodčí. Bez Krejdy by možná titul nebyl. A možná ani Sparta.

Pokud se Sparta choulila za Slávií a Plzní, byl v éteru relativní klid. Probírala se její hra i výsledky, poťouchle se přitom ukazovalo na možnou, v pořadí už asi desetitisící sezónu bez úspěchu. Pro mnohé novináře i ty, kteří se nevidí na špičku svého nějak zabarveného nosu, byl svět v pořádku. Vyhraje Slávka, Sparta možná druhá, ale spíše ne. Možná třetí, či dokonce čtvrtá. Tak to bylo, a tak to má byť! Pořádek musí být! Jenže tomuto scénáři se Sparta vzepřela. Jarní stíhačkou vše smázla a do nadstavby šla z prvního místa. Proč? Inu proto, že sice herně nebyla tak brilantní jako vychvalovaný Eden, ale šla za svým a nebrala ohledy na známky za krásu. Nehledejme v tom logiku. Tu fotbal údajně nemá. Jak prosté Watsone, kdo má nejvíce bodů, je king. Na známkování se fotbal ještě nehraje. Snad až EU bude chtít prosadit více mančaftů z „rozvojových“ zemí. Pak vydá směrnici o fotbalové kráse a nebude se řešit Hradec, Budějovice nebo Teplice. Protože s těmi Slávia zbytečně ztratila důležité body. Naopak Sparta mnohdy lopotně vítězila. A mnohdy penclí v nastavení. I takový je fotbal. A pro kverulanty, penalta je pokaždé, když ji rozhodčí pískne a posvětí VAR. Nic jiného v tom nehledejte.

Kupodivu právě ony penalty, kterých v posledních kolech zahrávala Sparta až přehršel, nevadily tolik mým edenským, kteří si sypali spíše popel na vlastní hlavu, ale mnohým komentátorům a novinářům. Od (ne)slavné Křetínského návštěvy v šatně rozhodčích, o poločase zápasu proti Brnu, kde se údajně slušně zeptal, proč ti domácí až nemístně řežou, se nesly zvěsti o návratu devadesátek do českého fotbalu. Každá další penalta byla některými novináři neustále dávána právě do souvislosti s Křetínského návštěvou. Mečovalo se takovými výrazy jako „soft penalta“, praktikovaly se hypotézy o notách a silnějších psech a pošlapání odkazu „velké fevoluce“. V tomto vynikal zejména efotbal.cz, především šéfredaktor P. Procházka. Nic na tom, že penalty byly až na tu ze Slovácka, komisí rozhodčích posvěceny. Pro pana Procházku bylo ohledně vedení Sparty v tabulce podezřelé všechno. Naznačoval, fabuloval a mezi jeho řádky se dalo číst jedno: podvod století! Sparta mistrem! Pomóóc, jak k tomu přijde má milovaná Slávia (pozor já fabuluji, nevím, komu pan Procházka fandí). Proto mi skoro imponuje, že Slávka hledala příčiny krachu na její červenobílé burze u sebe. Ne, ve spiknutích rozhodčích, jak to asi chtěl vidět pan Procházka.

Řekne se titul, po devíti letech. Emoce tryskají, oči vlhnou a tep srdce vystřelí k výšinám. Jsme nejlepší, tetelíme se. Jsme mistři křičíme! Jo, určitě. Zaplaťbůh je liga dlouhodobá záležitost. Bez polštáře pěti bodů bychom titul možná neslavili. A nebo ano? Kdo ví? Nadstavbu sehrála Sparta svázaná nehezkou taktikou „musíme“, se skoro zdecimovaným kádrem a hráčem béčka na lavičce. K titulu Letná doklouzala na morál, z posledních sil. I to se cení. Ale není to cesta. Když už byl titul, tak blízko, zvolil Priske taktiku „brod“. Není mu vlastní a dost možná popřel sám sebe. Musel. Bez titulu by byl v loji, protože by prakticky na nic sezóně nedosáhl a ještě by mu o hubu omlátili Viking. Dost možná by se spekulovalo o případné náhradě. Možná. A možná také ne, protože ani na Letné by neměli vyhazovat neustále peníze oknem a být trpěliví. Jenže možná to Dán takhle chtěl, ta šance by se příští rok nemusela opakovat. A jako houby po dešti rostou další týmy, které pokukují po špičce a pranic si nedělají z letenské historie. Loni Slovácko, letos Bohemians. I Plzeň není radno odepisovat. Z tohoto pohledu je titul hned několikanásobnou výhrou. Však byl TR10 šťastný jako blecha.

Ale poučení musí přijít. Jinak letošní sezóna bude jen výkřikem do tmy. Nestačí mít jenom jednoho Haraslína, ale alespoň dva, lépe tři. Soupeři už zbrojí a taktika „brod“ je sice účelná, ovšem z pohledu věcí příštích v českých poměrech nedůstojná a v Evropě neobhajitelná. Tak dopleskat, dochlastat a pracovat. Přece také chceme hrát hezký fotbal.

A tak jsem to tedy viděl já. Jo a ještě něco. Prohra s Plzní v posledním kole možná nic neřešila, ale byla veskrze zbytečná. Alespoň trochu bych se styděl.