Článek
Mihotavá záře svic osvětlovala nadočnicové oblouky tisíců lebek. Díky teple žlutým odleskům ohně se zdálo, že v prázdných důlcích planou jiskřičky života. S úžasem se rozhlížel po expozici tak obskurní, že ji jeho mozek ani nevyhodnotil jako děsivou.
„Vítejte na unikátní noční prohlídce kostnice hřbitovní kaple Všech svatých v Kutné Hoře – Sedlci.“
Odlesky plamenů svíček odhalovaly další a další kosti. Čím víc se rozkoukával, tím víc bylo jasné, že jich jsou kolem ne tisíce, ale deseti tisíce. Jeho hlava to zatím nedokázala pochopit, dovolila mu vnímat jen jednotlivosti.
Kosti holenní. Vřetení. Pažní. Žebra. Kosti pánevní i stydké. Lopatky. Obratle.
A lebky. Všechny stejné, ale každá jiná.
„K výzdobě unikátní kostnice bylo podle odhadu použito ostatků 40 000 lidí. Jedna lidská kostra se pak skládá z přibližně 206 kostí. U dospělého, u dětí je to víc.“
Prostě to bylo neuvěřitelné. A absurdní.
Výstřední. Obskurní. Fantastické. Groteskní. Uhrančivé. Bizardní.
Blik blik.
Svícny. Obložení schodů. Monstrance. Ornamenty na zdech.
„Jedinou čistě světskou výzdobou je Schwarzenberský erb, který vznikl kolem roku 1870 jako poděkování rodu, který se zasloužil o záchranu sedlecké kostnice. Dalo by se říct, že se jedná o značku sponzora.“
Vše kolem bylo vyskládáno z lidských kostí, s morbidní precizností, která brala dech. Nebo zvedala kufr. Záleželo na úhlu pohledu.
Blik blik. Pablesky osvětlovaly další a další ostatky.
„Čtyři mohutné kosterní pyramidy jsou symbolem nebeské hory, koruna nad nimi je pak branou do nebeského království.“
Lebky byly vyskládány do masivních pyramid, téměř tři metry vysokých.
„Vidíte, že právě probíhá rekonstrukce této pyramidy. Jde o druhou ze čtyř, první už se podařilo opravit. Oprava trvala dva roky. Památkáři opatrně sejmuly jednu lebku po druhé. Očíslovali je, prozkoumali, nafotili, očistili a zakonzervovali. Pak je, zas ve stejném pořadí, vrátili na místo. Pyramidy by tak měly vydržet další léta, minimálně desítky, my doufáme ve stovky.“
Pohled na lebky ho fascinoval nejvíc, napůl děsil a napůl uklidňoval. Vždyť za pár dnů i on spočine po boku miliard nebožtíků světa a za pár měsíců z něj nezbude víc než tady toto. Byl pevně rozhodnut nenechat se zpopelnit a pohled na to všechno kolem ho v tom jen utvrdil.
Blik blik.
Rakovina ho užírala zevnitř, na pozemském světě mu zbývalo už jen pár týdnů a on hledal jakýkoli způsob, jak se se smrtí smířit. Jestli nějaký vůbec existuje.
Smrt. Skon. Zkáza. Odchod. Záhuba. Zánik. Zmar. Věčná nicota.
Blik blik.
„Toto dílo není samoúčelné, ale po desetiletí návštěvníkům připomíná omezenost trvání lidského života a fakt smrti.“
kostnice - lebky
Když ho minulý měsíc vytrhla ze spánku další panická ataka, všechny svaly stažené v křeči, řev a skřípění zubů, snažil se pak několik dlouhých hodin do úsvitu přečkat scrolováním na internetu. Při tom narazil na kutnohorskou kostnici. Vydal se sem, hledat smíření. Vždyť proto snad takové věci vznikají. Kdyby měl víc času, vyrazil by to Mexika na Mía dle Muertos, ale podzimu už se nedožije.
Ale teď se ukázalo, že nemusí až na druhý konec světa, i kostnice mu dokázala poskytnout uklidňující pocit, že ani po smrti není člověk bezcenný.
„Lustr, údajně sestavený ze všech kostí lidského těla, symbolizuje světlo a tedy naději.“
Skupinka dvaceti šťastných, kterým se podařilo získat lístky na tuhle „jedinečnou noční prohlídku“, se rozprostřela kolem a se svíčkami v rukou v úžasu hleděla vzhůru na lustr sestavený tak dokonale, že až pohled zblízka prozradil, že nejde o dílo řezbáře.
„Nezapomínejte, že jste na pietním místě. Středověký umělec vše vztahoval k náboženství. Třeba tady to zdobení v podobě lebek a zkřížených hnát, které vypadá jako pirátský znak, jsou ve skutečnosti andělé. Andělé doprovázející člověka na jeho cestě k božímu soudu.“
Hlas průvodkyně, ukryté za kostým jeptišky, byl podivně exaltovaný. A jak pokračovala ve výkladu, nořila se hloub a hloub do své posedlosti.
Výklad pokročoval další desítky minut, i když byl zbytečný. Tváří v tvář smrti, vyzvednuté z hlubin země, obnažené a necudně vystavené na odiv, netřeba slov.
„A znovu zdůrazňuji, jsme na hřbitově, tohle všechno kolem jsou lidské ostatky, takže z pietních důvodů je zakázáno fotit. Má někdo nějaký dotaz?“
Dopředu se prodrala silnější paní v neforemné béžové bundě a se silným moravským přízvukem buransky vypálila. „A z kolika lidí je ten lustr?“
Exaltovanost průvodkyně poněkud zvadla a on měl co dělat, aby se nerozesmál na celé kolo. Aby skryl úsměv, raději se otočil k hamletovským pyramidám. Lebky seděly jedna na druhé, v desítkách řad. Konstrukce působila bytelně, přestože spodní lebky už práchnivěly a bortily se. To mu vnuklo myšlenku, která se pro něj jevila jako řešení, a dotaz z něj vylétl, ani nevěděl jak.
„A čím při rekonstrukci nahrazujete ty rozpadlé lebky?“
„To je věc památkářů.“ Odbyla ho průvodkyně vyhýbavě.
„Nemohl bych vám nabídnout svoji?“
„Děkujeme za nabídku, ale nové ostatky se do kostnice nepřijímají. A nesmějte se, tyhle dotazy tu máme častěji, než byste předpokládali. Jednou sem někdo přinesl i krabici starých kostí, které našel při rekonstrukci domu. Ale také jsme je museli odmítnout.“
Prostorem zazněl zvuk varhan a návštěvníci jeden po druhém vycházeli po schodech zpátky do pozemského života, s ulehčením ve tváři. On váhal, nejraději by se schoval mezi nebožtíky a počkal, až mu kosti zpráchnivějí natolik, že ho tu budou ochotni přijmout. Tím by měl zaručeno, že ho další staletí budou obdivovat turisté z celého světa.
Z úvah ho vytrhl hlas průvodkyně, tentokrát ztlumený na příjemnou úroveň.
„Vidím, že vás to opravdu zasáhlo.“
„No, člověka to nutí přemýšlet…“ Rozpačitě zvedl dlaně a ukázal kolem sebe.
„Jste tu sám?“ To už mu spiklenecky šeptla rovnou do ucha a on si najednou uvědomil, že za řeholním hábitem a morbidním nadšením se skrývá půvabná mladá žena.
„Úplně sám. Nemám nikoho, kdo by mě doprovodil.“
„Tak víte co? Tohle je poslední prohlídka. Počkáme, až všichni odejdou, a ještě tu můžeme chvíli zůstat.“
To byla nabídka spadlá z nebe. I když popravdě s větším zaujetím sledoval, jak zajímavě se průvodkyni na jistých místech vlní řeholní roucho, když stoupá po širokém schodišti k východu zamknout těžká vrata, než aby se věnoval nebožtíkům a životu posmrtnému To mu koneckonců nikam neuteče.
Na smrt je vždycky času dost, na rozdíl od života. Opět, jako v posledních týdnech tolikrát, zalitoval, že nemá žádné děti.
Průvodkyně si sundala si z hlavy čelenku a rozhodila dlouhé vlasy.
„Takže nejste opravdová jeptiška? To jsem si oddechl.“
Dovolil si malý flirt a ona hbitě zareagovala.
„Naopak.“
Probleskla úsměvem a pak mu ukázala některé detaily, které mu v té záplavě dojmů unikly.
„Vidíte tohle? Vypadá to jako malé lebky, ale ve skutečnosti to jsou kyčelní hlavice.“
„Opravdu.“ Přistoupil až k ní, aby se mohl opravdu důkladně.
Neuhnula.
„Umřel vám někdo blízký?“
Zavrtěl hlavou. „Tedy nepočítaje nebožku - rychlý rozvod po patnácti letech.“
Zatuchlinu hrobky prolnula vůně vanilky. Byl zbytečně příkrý, tak se rozhodl jít s pravdou ven. Třeba se mu povede zahrát na její starostlivost nebo je třeba nekrofilka. Člověk nikdy neví.
Ještě před hodinou byl sex to poslední, na co myslel, ale život se prodral na povrch, a momentálně nemyslel na nic jiného. Bylo by to krásné, si ještě naposledy v životě…. tedy pomilovat se.
„Ta karta je na mojí straně. Doktoři mi předpovídají jen pár týdnů…“ Čekal, jak zareaguje.
„Ale vždyť vypadáte výborně?“ Zahleděla se mu zkoumavě do tváře a letmo přejela od jeho spánku přes lícní kosti až k bradě. Dotek dvou prstů, lehký jako motýl, ale jeho pálil víc než žhavé mexické slunce.
„Zatím ano, fyzicky se cítím stále skvěle, ale to už je také otázka spíš dnů než týdnů. Rakovina slinivky. Vůbec to není znát ani to není nijak nakažlivé. Jen bezpodmínečně smrtelné.“ Dodal rychle, aby se nezačala bát, že ji může infikovat nebo že jeho šaty skrývají nějaký fujtabl.
„Pár týdnů do smrti a při tom úplně sám?“ Do jejího hlasu se vrátila přepjatost, ale když se vztahovala k němu, nebyla vůbec protivná. Naopak rozehrávala jeho zvědavost na nejvyšší obrátky.
Olízl si rty, teď už se hrálo o hodně.
„Přesně tak. Sám se rodíš a sám umíráš.“ Pokusil se neobratně zadeklamovat.
„Seneca.“ Usmála se. „A taky napsal:> Celý lidský život není než cesta ke smrti.< Takže vůbec nikdo neví, že tu teď jste?“
Jakmile zavrtěl hlavou, zavěsila se do něj.
„Pojďte se mnou. Myslím, že vím, co pro vás můžu udělat, abyste byl zase šťastný.“
Jeho naděje, že bude skórovat vylétla až do oblak a tam se potkala s andílky – jeho nikdy nenarozenými dětmi. Teď už ho nemámil obraz ženského klína, ale představa, že se u třeba se povede ji dostat do jiného stavu. Těsně před tím, než mu utekla manželka, je sexuolog v ordinaci ubezpečil, že jemu po této stránce nic nechybí. Průvodkyně je mladá a mladé ženy, jak známo upadají do jiného stavu velice snadno, zvláště po orgasmu. Bylo by to krásné, kdyby umíral s pocitem, že po něm na světě někdo zůstane. Odkáže jí všechny své pozemské statky, aby se cítila zabezpečená a mohla jejich dítě v klidu vychovat.
Pohlédli na sebe a políbili se.
Odtrhla se od něj a otevřela skrytá dvířka v rohu krypty. Musel se sehnout, aby prošel do čtvercové místnosti bez oken. Na stolek položila svíčku a pokynula mu na pohovku, nad kterou byl vyrytý Senecův citát: „Krutější je stále se bát smrti než zemřít.“
Sedl si a sledoval, jak si elegantním pohybem rozepíná řeholní roucho. Šaty pod ním byly krátké a zářivě bílé. Obejmul ji kolem boků a přes sukni začal pomaličku líbat místa, která ukrývala ta ženská tajemství, která jako jediné dokázala přelstít smrt. Znovu ho políbila, tentokrát hluboce a opravdově. Že mu do úst vsunula jazykem prášek si kdesi vzadu uvědomoval, ale neřešil to. Byl jako v transu a hořká pachuť pilulky skvěle podkreslovala tuhle chvíli.
Věřil jí.
Hladila ho po obličeji, zas tak něžně, tentokrát mu rukou přejela k zátylku a když zavřel oči, jemně ho uložila na pohovku. Zjistil, že se nemůže hýbat a nebylo to jen z omámení všemi příležitostmi, které mu tak nečekaně nabídla.
Vší silou otevřel víčka, ale zvednout už se nedokázal.
„Hezky spi.“ Šeptala mu něžně. „A měl si samozřejmě pravdu, při rekonstrukci kostnice je nutné ty zpráchnivělé lebky doplnit. Nemusíš se vůbec ničeho bát, prostě jen v klidu usni a pak tu s námi budeš šťastný. Máš přesně tu šířku lícních kostí, kterou teď hledáme.“
