Článek
Když se řekne nuda, většina z nás si představí člověka.
Někdo čeká na autobus, dívá se do stropu a čas se vleče.
Ale může se nudit třeba pes?
Nebo kočka?
A co tygr v zoo, který celé hodiny jen leží?
Vědci se tím opravdu zabývají. Zároveň ale upozorňují, že poznat nudu u zvířete není tak jednoduché jako zeptat se člověka.
Když zvíře nic nedělá, nemusí se nudit
Když vidím psa, jak několik hodin leží v pelíšku, moje první myšlenka může být:
„Ten se ale nudí.“
Jenže pes může být jednoduše unavený.
Kočka může odpočívat.
A zvíře, které vypadá znuděně, může být ve skutečnosti úplně v pohodě.
Samotné nicnedělání proto není důkazem nudy. Důležitější je sledovat širší souvislosti. Má zvíře možnost prozkoumávat okolí? Hledat potravu? Pohybovat se? Používat své smysly? Reaguje na změny prostředí?
Protože ležící pes nemusí být znuděný.
Možná je jen pes.
A možná právě teď prožívá jeden z nejlepších dnů svého života, protože nemusí vůbec nic dělat.
Když zvíře chodí pořád dokola
Jiná situace nastává u takzvaného stereotypního chování.
Může vypadat například jako chození stále po stejné trase, kroužení nebo jiné opakující se pohyby.
Ani tady ale neplatí jednoduchá rovnice:
chodí pořád dokola = nudí se.
Takové chování může souviset se stresem, frustrací, omezeným prostředím nebo jinými problémy.
Právě proto vědci sledují stereotypní chování společně s dalšími ukazateli toho, jak se zvířeti daří.
Co když mu prostředí trochu zpestříme?
Tady přichází na řadu takzvané obohacení prostředí.
Zní to trochu, jako kdybychom zvířeti objednávali wellness pobyt, ale ve skutečnosti jde o něco docela jednoduchého: dát mu možnost dělat věci, které jsou pro něj přirozené.
Hledat potravu.
Prozkoumávat okolí.
Používat čich.
Řešit jednoduchý problém.
Manipulovat s předměty.
U zvířat v zoo to může znamenat například potravu ukrytou tak, aby ji muselo hledat, nové pachy nebo předměty či změnu způsobu, jakým potravu získává.
Nejde tedy nutně o to zvíře „zabavit“.
Spíš mu dát možnost dělat něco, co by dělalo i v přirozených podmínkách.
Jedna studie mě v této souvislosti zaujala obzvlášť.
Vědci porovnávali norky chované v prostředí s různou mírou podnětů. Jedna skupina měla k dispozici běžné klece, druhá žila v podnětnějším prostředí s více možnostmi pohybu a zkoumání. Potom vědci norkům nabídli různé nové předměty a sledovali, jak na ně zvířata reagují.
Některé předměty byly neutrální, jiné představovaly pro norky zajímavé, ale zároveň nepříjemné podněty (například proud vzduchu nebo pach predátora). Vědci tak mohli sledovat, jestli zvířata vyhledávají nové podněty bez ohledu na jejich povahu.
A právě to se ukázalo u norků z méně podnětného prostředí. O nové předměty se zajímali výrazně více než norci, kteří žili v pestřejším prostředí. Nevyhledávali přitom jen příjemné věci. Zaujaly je i podněty, které nebyly zjevně pozitivní.
Vědci tento vzorec interpretovali jako jeden z možných ukazatelů nudy.
Jejich úvaha byla vlastně docela jednoduchá: pokud je zvíře dlouhodobě málo stimulované, může začít vyhledávat nové podněty téměř bez ohledu na to, co přesně nabízí.
Jinými slovy:
„Je mi jedno co. Hlavně ať se něco děje.“
A upřímně, někdy mi to připomíná nás lidi. Nevíme, co chceme dělat, ale hlavně nechceme jen tak sedět.
Jenže je tu důležitý rozdíl.
Vědci nepozorovali samotný pocit nudy. Pozorovali chování, které s nudou může souviset.
Výsledky proto neznamenají, že můžeme s jistotou říct: „Tento norek se nudí.“ Ukazují ale, že dlouhodobě chudé prostředí může měnit způsob, jakým zvíře reaguje na nové podněty. A právě takové změny mohou být důležitým signálem, že zvířeti něco chybí.
Zvíře nám totiž neřekne: „Nudím se.“
Člověk může říct:
„Dneska se nudím.“
Zvíře nám to neřekne.
Vědci proto hledají nepřímé ukazatele – například reakce na nové podněty, změny v chování nebo to, jak zvíře využívá možnosti, které mu prostředí nabízí.
A některé výzkumy skutečně ukazují, že podnětnější prostředí může chování zvířat měnit.
Pořád ale nevidíme zvířeti do hlavy.
Nemůžeme se ho zeptat, jestli se nudí.
Takže se zvířata nudí?
Možná ano.
U některých druhů máme výsledky, které této možnosti nasvědčují.
To ale není totéž jako důkaz, že každé zvíře, které leží, kouká z okna nebo chodí stále stejnou trasou, se nudí.
Možná tedy není nejzajímavější otázka:
„Nudí se zvířata?“
Možná bychom se měli ptát spíš:
„Mají možnost dělat věci, které jsou pro ně přirozené?“
Protože možná nejde o to, aby mělo zvíře pořád nějakou zábavu. Možná jde o to, aby mělo možnost hledat potravu, prozkoumávat okolí, používat své smysly, pohybovat se a v rámci možností se rozhodovat.
A když mu tyto možnosti dlouhodobě vezmeme, může se objevit stres, frustrace, stereotypní chování nebo jiné změny.
Nuda může být jedním z možných vysvětlení.
Ne však jediným.
Možná tedy zvíře opravdu může mít něco, čemu bychom mohli říkat nuda.
Jen to nepoznáme podle toho, že celý den leží na gauči.
A to je možná dobře.
Protože kdybychom chtěli každé zvíře, které chvíli nic nedělá, okamžitě zabavit, možná bychom mu nedopřáli ani pořádný odpočinek.
A kdo ví.
Možná právě pes na gauči má celou situaci dávno vyřešenou lépe než my.
On odpočívá.
A my mezitím řešíme, jestli se náhodou nenudí.
Zdroje
● Meagher, R. K., Mason, G. J. (2012): Environmental enrichment reduces signs of boredom in caged mink.
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/23155462/
● Mieske et al. (2022): Bored at home? A systematic review on the effect of environmental enrichment on the welfare of laboratory rats and mice.
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/36061113/
● Young, R. J. et al. (2007): Comparison of several types of enrichment for captive felids.
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/19360587/
● Hildebrand, W. H. et al. (2025): Do stereotypies help or harm? Exploring the link between cortisol level and abnormal behaviours in animals: a review.
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/40804404/
Při přípravě článku jsem využila nástroj umělé inteligence pro zpracování a stylistickou úpravu textu. Faktické údaje jsem ověřovala v uvedených zdrojích.
