Článek
Bylo to někdy začátkem 70. let, když jsem poprvé slyšela tenhle příběh. Odehrál se na jednom státním statku, kde tehdy ještě běžně pracovali s koňmi. V areálu stála velká konírna, a v ní osm tažných koní. Tahali vozy, orali pole, a večer se vraceli do stájí, aby si odpočinuli.
O koně se staral jeden chlap. Říkalo se o něm, že je to dobrá duše, trochu víc měl rád pivo. Ráno jezdil s povozem, přes den pomáhal na poli. Večer měl na starost krmení celé stáje. Všechno zvládal, jak se říká, levou zadní. Na konci stáje měl svůj box, silný, krásný a hrdý černý hřebec, který budil respekt. A to už na první pohled.
Bylo jasné, že tenhle kůň, si žádá zvláštní zacházení. A pokud nedostal najíst jako první, uměl si o to říct. A to dost nahlas. Jednoho podzimního večera se ošetřovatel zastavil hospodě. Dal si pivo, následoval rum a nezůstalo pouze u jednoho. Dřevo v kamnech praskalo, u stolu bylo veselo a čas mu příjemně ubíhal. Do konírny to měl kousek, takže nespěchal. Když se konečně zvedl od stolu, nebyl už úplně střízlivý.
Vrávoravým krokem dorazil do maštale a chtěl mít práci co nejrychleji odbytou. Bez přemýšlení sáhl po krmení a začal sypat prvnímu koni na začátku stáje. Vůbec si neuvědomil, že udělal velkou chybu. Zapomněl na hřebce! Ten stál neklidně ve svém boxu, sledoval každé hnutí ve stáji. A jakmile mu žrádlo přistálo, jako poslednímu, bylo jasné ,že je zle.
Ošetřovatel se otočil, že půjde dál, ale než se nadál, zezadu ho chytily silné koňské zuby za kabát. V tu chvíli už nebyl na zemi. Najednou byl ve vzduchu a během pár vteřin přistál nahoře, v jeslích na seno. Hřebec řičel, byl kopyty o zem, chvílemi se vzpínal. V celé stájí to pořádně dunělo. Šel z něj nepopsatelný strach.
Ošetřovatel vystřízlivěl tak rychle, že by ho ani kýbl ledové vody neprobral tak rychle. Začal se omlouvat a tiše k němu promlouval, jak neklidněji dovedl. Konejšil ho dlouhé minuty, než se hřebec konečně uklidnil. Nakonec se mu podařilo opatrně slézt dolů a chvíli jen seděl.
Vzpamatovával se z toho, co právě zažil. Na tuhle lekci nikdy nezapomněl. Od té doby měl hřebec jisté, že krmení dostával vždy, jako první. Když si před večerní směnou, ošetřovatel někdy zašel do hospody, dával si velmi dobrý pozor, aby to s pitím nepřehnal.
